Styl výuky angličtiny na českých školách – propadák?

Tak já taky něco přidám…

Měl jsem od ZŠ až po střední němčinu, neumím z ní absolutně nic a to jsem měl na sš na vysvědčení 2 nebo 3.

Angličtinu se učím asi rok sám, ze začátku jsem zkoušel učebnice, ale toho jsem nechal – k ničemu. Učil jsem se slovíčka pomocí programu word manager, snažil se číst věci, které mě zajímaly a sledovat různá videa (v mém případě zaměřená na IT).

Dneska mi nedělá problém přečíst si normální článek a pochopit ho dost dobře nebo třeba knížku, ale tam spíš non-fiction zatím. S poslechem nemám ve většině případů problém. Psaní taky docela ujde, ale zatím bych se s tím nikde moc neprezentoval. Největší problém je mluvení, poprvé jsem mluvil se spolubydlícím asi před 3 dnama anglicky, ale snad se časem rozmluvím. Takže asi tak.

V podstatě sis už trochu odpověděla sama – důležitý je hlavně přístup vyučujících. Já jsem na základce měla bezva učitele, který se to opravdu snažil nás naučit i tou zábavnou formou, ovšem ne žádné interaktivní tabule, který bych na základních školách nejraději zakázala, ale formou her, křížovek, soutěží o nálepku a podobně. Brácha do mě hustil angličtinu ještě dřív, než jsme ji začali ve škole (4. třída) a fakt mě to bavilo, pak jsem byla nejlepší ze třídy až do devítky, ale ostatní to příliš nebavilo a říkali, jak angličtina vůbec není důležitá, přitom to je v dnešní době už samozřejmost. Když jsem přešla na gymnázium, tam mě to zaskočilo a na vysvědčení byla dvojka, ale naštěstí už jsem se zmátožila a opět jsem mezi nejlepšíma.
Podle mě je nejvíc potřeba mluvit, mluvit a mluvit. Konverzace je podle mě nejdůležitější a to se netýká jen angličtiny. K čemu ti budou tisíce cvičení a doplňovaček, když se ani nedokážeš pořádně na něco zeptat? Nebo odpovědět, když tě zastaví cizinec? Před rokem jsem byla navštívit základku a můj oblíbený učitel se mě právě ptal, jestli mi angličtina vystačila, tak jsem mu právě doporučila, aby se žáky hodně mluvil. Také si mně stěžoval, jak se ti puberťáci nechtěj vůbec učit, nebaví je to a jak je postaví před interaktivní tabuli, tak „zvlčej“. Samozřejmě to je taky o vedlejších aktivitách, koukat na seriály a filmy v originále, pochytit přízvuk a nějaká ustálená slovní spojení a hlavně POŘÁDNĚ VYSLOVOVAT! I co jsem na gymplu teď, tak pořád „ráčkujou“ a nemaj v puse tu horkou bramboru, jak se tak říká… Vždyť je to krása, čím více jazyků umíš, tím víckrát jsi člověkem… Ještě máme teda i němčinu, ta mi tolik nejde, protože mě moc nebaví, ale aspoň pořádně vyslovuju přehlásky, na které ostatní kašlou…
Možná by bylo pak dobrý si na učitele trochu postěžovat nebo mu třeba něco říct, i když by to mohl brát jako drzost, že ho chceš poučovat, na to se musí hooodně opatrně… Ovšem dnešní mládež je spíš ráda, že při hodinách nic nemusí dělat, takže toho „práskače“ by pak asi neměli moc rádi…
Asi tak, no :)

Přesně chápu, co tím myslíš.
U nás na škole se učí angličtina a němčina, a pokud bych měla vzít z naší třídy průměrného žáka, tak bys zjistila, že neumí ani jeden jazyk. Ale problém není až tolik v žácích (jistě, někteří se vyloženě flákají, ale povolání učitelky přece spočívá v tom, že zaujme ty děti aby se chtěly učit), nýbrž v učitelích.
Na německý jazyk jsme za těch osm let měli asi šest učitelek, ani jedna nás nic nenaučila, a s angličtinou je to ještě horší. V první a druhé třídě nás učila naše třídní paní učitelka, ta byla dobrá, bohužel však odešla ze školy, a dostali jsme pana učitele, a nebudu vůbec zveličovat, když řeknu, že se ani nesnažil nás něco naučit. Klasickou hodinu jsme strávili tím, že on nám vyprávěl (v češtině) nějaké svoje historky ze života (které nebyly zrovna moc vhodné pro děti). Když se to dozvěděla moje mamka, rozhodla se, že budu chodit na soukromé hodiny (kam chodím stále a naštěstí jsem za ty dva roky dohnala promrhaných šest let a umím anglicky poměrně bravurně), protože to byl začátek šesté třídy a nikdo ze třídy neuměl ani osoby. Na učitele si stěžovalo více rodičů, nakonec tedy odešel, a dostali jsme učitelku, kterou máme doteď, a není o nic lepší, než on. Samozřejmě, alespoň se nějak snaží, resp. nám dává slovíčka atd., bohužel má nějaké problémy (to ovšem byl známý fakt), dalo by se to nazvat tak, že je moc „hrr“, ale až do té míry, že nemůže učit na prvním stupni, protože se jí ty děti bojí, upřímně, většina mých spolužáků se jí bojí taky. Zanedlouho jsem však zjistila, že se to zhoršuje, dává špatnou motivaci (vchází do naší třídy se slovy „No jó ježiši to je tak blbá třída“, a když někdo nedonese úkol, nebo má v testu třeba chybu, okomentuje to slovy „No jasně, proč byste se měli učit, žejo!? Na pracáku je taky soustu místa… Určitě se vám bude líbit život se zamětnáním popeláře…“), a bohužel, dost často si vybíjí zlost na dětech, které anglicky umí trochu lépe, než ty ostatní (což jsem já a jeden kluk… Z naší třídy, kde je dvacet čtyři lidí, umí po osmi letech DVA lidi mluvit anglicky, a to jen proto, že jsme oba chodili do kurzů), což je pro mne bohužel poměrně svízelná situace, vzhledem k tomu, že umím anglicky lépe než ona. Mamka (a pár dalších rodičů) to začala nějak řešit, ale žádné změny se neobjevují, protože pokaždé, když mamka řekne, že už to s ní chce řešit osobně, tak jí prosím, aby to nedělala, protože by si na mě zasedla ještě víc.
Nejsmutnější mi na tomhle všem ovšem přijde fakt, že v dnešní době, pokud se chcete něco naučit, tak nemá vůbec smysl chodit do školy, protože tam to nemá smysl, takže když chcete opravdu nějaké vzdělání, musíte chodit do kurzů a soukromých hodin mimo školu…
Prostě jsou ve třídě lepší žáci, horší žáci a průměrní žáci, ti lepší se v hodině nudí a tak si povídají a dělají „bordel“, protože to pro ně není dostatečná výzva, ti horší dělají bordel a ti průměrní by se možná chtěli něco naučit, bohužel nemají možnost, kvůli tomu, že ti ostatní dělají bordel.
Pardon, že to je tak dlouhé, ale snažila jsem se to zkrátit co nejvíce 🙂

Tazalko,

to je omyl, není důležitý přístup vyučujících, ale přístup žáků – těch,
kdo se cizí jazyk učí.

Dokud budou žáci čekat, že je něco naučí učitelé, nebudou umět nic.
Učitelé ukazují cestu, ale práci musí žáci vykonat sami (nikomu se nedá
„nalít nic do hlavy").