Kdo na tom bude u Boha po smrti líp?

Lépe na tom bude kriminálník a vrah

Není kriminálník jako kriminálník a není ateista jako ateista. Obojím se člověk může stát v důsledku špatné výchovy a prostředí, nebo k tomu může dospět svou svobodnou vůlí. Kriminálník může být zároveň obětavý a nakonec v jeho životě může převážit dobro. Ateista si buď Boha nepřeje a v důsledku si nashromáždí argumenty proti jeho existenci, kterým bez širšího nadhledu uvěří. Nebo, poněkud lepší varianta, proti Bohu nic nemá, ale pod tlakem názorů nevěří. Záleží, na tom, jaké srdce ateista má, jestli je citlivý k nuzným a trpící lidem, pokorný, poctivý, atd.

Musel bys vymezit dogmatiku (margo propagandy, domněnek), v rámci které chceš odpovědět, protože takto by odpověď na otázku byla natolik obsáhlá, že by to postrádalo immanentní sensus.

Vezmeme-li tradiční (patristické) pojetí, tak vrah a zločinec je jasný: jestliže skutečně uvěřil, spasen bude, poněvadž člověk není spasen skrze své skutky, leč skrze svou víru; křesťanství, také, není náboženstvím knihy, ale živého evangelia, proto skutky mohou mít vliv toliko na včasnost a formu spasení, nikoli na samotný akt spásy. Pokud je to, ovšem, poserství, pak jde o hřích horší, než kdyby neuvěřil a rovnou cestou putuje do pekla.

S atheistou je to poněkud složitější, protože pojem atheista není natolik úzce ustanovitelný, jako, ku příkladu, pojem křesťan. Pořád existuje „vědecký“ (marxistický, materialistický, kartesiánský) atheismus, který má neexistenci bohů jako apriorismus, a protože má neexistenci bohů jako apriorismus, jde o víru – takový atheista je spíše antitheistou, než atheistou, protože se vůči existenci božstev vymezuje a propaguje své náboženství („vědecký“ antitheismus) jako konkurenční značku, tedy propagandu. To ale není vyčerpávající pojetí atheisty, v žádném případě!

Klasický atheismus není dogmatický, nemá neexistenci božstev jako apriorismus, primárně jí pouze nepředpokládá, ale nevylučuje absolutně; klasický (opravdu vědecký) atheismus není vysloveně dítětem, ale je do jisté míry dílem, osvícenství, no a potom některých směrů, zejména existencialistické, filosofie (i když třeba jejich tvůrci nebyli atheisté, to je dokonale nepodstatné); dá se tedy konstatovat, že klasický atheismus stojí na onačejších základech a onačejším pojetí světa (křesťanský metasílozpytný, který presumuje existenci božstev jako apriorismus versus filosofický radikálně skeptický, který apriorismy odmítá ipso facto), než klasická institucionali­sovaná náboženství.

Ovšem jak „vědecký“, striktně materialistický, antitheismus, tak klasický, filosofický, atheismus, jsou pouze dva póly atheistického spektra: je subsumovatelný pod pojem atheisty agnostik? Vždyť hranice mezi agnosticismem a klasickým atheismem je velice úzká. Co nihilisté? A co lidé, co se prohlašují za atheisty, leč ve skutečnosti si platí horoskopy a chodí ke kartářce (na příklad), tj. lidé, které Tomáš Halík označuje jako „něcisty“ (termín otřesný, leč zde naprosto přiléhavý).

Atheismus není svázán dogmatikou, co atheista, to originál. Odpovědět lze, tedy, jen velice vágně:

Klasické pojetí je poměrně jednoduché: extra ecclesiam nulla salus, tedy, dostane-li se k atheistovi evangelium, a on ho s plným vědomím následků, při jasné mysli, a v rozporu se svým svědomím odmítne, spasen nebude. A jestliže udělá cokoli jiného, bůh má s každý jednotlivým člověkem osobní eschatologický plán a jaký je jeho věc, nikoli naše starost, je to tedy boží tajemství. Tak to, alespoň, učí raná patristika (a dodnes vykládá pravoslaví). Nejpravděpodobnější thesis je, že taková duše skončí v limbu, kde bude čekat na druhý příchod Ješuy ben Josefa, a pak bude, s konečnou platností, spasena nebo odsouzena – prostě poslední soud.

Samozřejmě západní pojetí je odlišné, více politické, ale říkám, to by bylo opravdu, opravdu obsáhlé, navíc dva katholíci se neshodnou ani na tom, že jsou katholíci, a kdo je papež, takže, hodně obsáhlé.

Co znamená lépe pro duši? ¨Ta nejí, nepije, nehromadí majetek, nemá pojem o čase. A nezáleží, co dělal, ale proč to dělal. Je rozdíl, zda někdo zabíjí pro zábavu, z pomsty atd.

Po smrti jsou na tom všichni stejně (stav neexistence), až na omezený počet vyvolených Kristových spoluvládců (viz kniha Zjevení 7. a 14. kapitola).
Ostatní mají naději na vzkříšení k pozemskému životu. Ovšem ti, kdo až do smrti sloužili pravému Bohu, jsou na tom lépe. Jejich jména jsou zapsaná v „knize života“ a budou vzkříšeni. O ostatních, kteří Bohu nesloužili, rozhodne nejvyšší Autorita ve vesmíru.

Podle mě samozřejmě nevíme, kdo na tom jak bude po smrti. A dlouze o tom spekulovat je asi ztráta času. Ale napadá mě k tomu, že Bůh asi není ješitný a urážlivý, a na jeho zesměšňování mu nejvíc vadí, že dotyčný místo toho nedělal něco užitečnějšího. Možná některé pasáže z Bible vypadají, jako kdyby Bůh byl mstivý, ale to je podle mě omyl.

Zásadní je uvěřit a změnit svůj život… ne být člověkem, který není špatný a málo škodí.