Ateismus je víra v to, že život není provázaný něčím nadpřirozeným, čti božstvem. Ateista věří, že to ke svému bytí nepotřebuje. Člověk z principu v něco věří, ačkoliv se to na první pohled nemusí zdát.
0 Nominace Nahlásit |
Proč si takhle sám odpovídáš? :D Pokud je to tvé stanovisko, tak už je pak zbytečné se ptát…
Dá se to rozdělit na takové 2 základní vnímání:
1 – zkrátka nevěřícnost, člověk nevěří v nic, nechce, je buď
skeptický nebo je mu to jedno – včetně třeba i vědy. Pomalu je to skoro
nihilismus
2 – víra, že neexistuje „něco víc“, napřirozeno, bohové, duše a
podobně (ať už se opírá a věří něčemu jinému, primárně věda… ne
však nezbytně. Navíc víra a věda není v kontrastu. Plno věřících je
vědecky založených – taky plno objevitelů, vynálezců, filozofů a
všelijakých velkých vědců bylo silně věřířích – v různých
dobách a místech, tedy i rozdílných náboženstí. Evoluce – tedy
někteří její zastánci – se taky často z nějakého staví proti
víře, přitom sám Darwin a plno jiných „evolucionářů“ bylo
věřících). Odmítá náboženství i božstvo a zastává něco jiného
(oproti tomu prvnímu, ten spíš nezastává níc).
Na některé platí to 1., na některé to 2. (to první není víra, to druhé
ano). Většina se uchaluje k vědě a náboženstvím pak vyloženě
opovrhují jako „nesmyslné“… přesto jsou kolikrát stejně fanatičtí a
omezení jako bývají někteří náboženští fanatici. Není v tom rozdíl,
fanatismus je fanatismus – rozdíl je jen v tom, čeho se to týká. Být
ateistou neznamená (nemělo by) nemít úctu, či alespoň akceptaci k víře
ostatních. Protože ANO, je to taky forma víry/nevíry, přesvědčení.
Důležité je nevnucovat a nepovyšovat se, ať už člověk věří čemukoli
nebo ať zastává cokoli – on sám by to taky neměl někomu nutit nebo
brát ostatním to jejich. O tom je ta svoboda víry, vyznání, atd.
Z vědeckého pohledu stejně prozatím „víme kulové“, jsme na samém
počátku poznávání a na základě nynějšího vědění nemůžeme
s žádnou jistotou potvrdit, ale ani vyvrátit existenci něčeho
božského.
Upravil/a: Disraeli
0 Nominace Nahlásit |
Všecko odvisí od definicí pravdy.
Položme si, filosofickou, otázku: existuje bůh, či bohové?
Z pohledu konsensuální pravdy bude odpověď: ano, existuje, protože většina národů na světě došla k poznání, že nějaké božstvo existuje. Půjde, proto, o konsensuální subjektivní pravdu.
Z pohledu adaekvační theorie pravdy (Aristoteles & adaequatio rei et intellectus) bude odpověď: ano, existuje, protože většina lidí na světě dospěla, na základě setrvání v bytostném tázání, k poznání, že bohové existují. Půjde, proto, o adaekvační subjektivní pravdu.
Z pohledu pragmatické pravdy bude odpověď: ano, existuje, protože většina lidí na světě bohy potřebuje. Půjde, proto, o pragmatickou objektivní pravdu.
Z pohledu boží pravdy bude odpověď: ano, existuje, protože nám to bylo zjeveno samotným božstvem, předáno skrze proroky, kteří to pak předávali dál ústně a / nebo zapsáním do posvátných knih (hinduismus, Mojše & Thora & Israelité & Noachidská přikázání, apoštolové & evangelia, Muhammad & Korán etc. etc.). Půjde, proto, o objektivní pravdu z pohledu theorie boží pravdy. Theorii boží pravdy lze subsumovat, jako podmnožinu, pod theorii pravdy autority.
Podle buddhistické theorie pravdy jako prázdnoty bude odpověď: ne, neexistuje, protože veškerá existence, včetně božstev, se pouze jeví býti, ve skutečnosti ale není. Půjde, proto, o objektivní theorii pravdy jako prázdnoty.
Závěr o materii pravdy podle konsensuální a adaekvační theorie pravdy bude vždy subjektivní, protože bude vždy odvislý od intellektu a kognitivních zkreslení těch, kteří ho tvoří. Tedy, jeden jedinec, či jedna skupina jedinců, může dospět k závěru, že ano, že bůh existuje, druhá, že nikoli. U konsensuální theorie se může závěr změnit v čase: dojde k vývoji, většina lidí na světě, za nějakých třeba několik set let, existenci bohů odmítne, a pak bude závěr konsensuální pravdy přesně opačný.
Ještě více to platí u pravdy pragmatické: náboženství je pravdivé potud, pokud pomáhá udržet status quo a společenský pořádek. Ve chvíli, kdy se jednotlivé náboženské značky mezi sebou začnou mydlit, je závěr o pravdivosti náboženství, ergo i božstev, naprosto a komplexně opačný. Závěr je objektivní, ovšem pouze a jen v daném místě a daném čase, nemá váhu pro futuro.
Z pohledu pravdy autority, zde božské pravdy, je závěr objektivní, ovšem, je nutno přijmout definici pravdy autority, a k tomu je, v konečném důsledku vždy třeba víra, či důvěra v autoritu. Jinými slovy, všichni jedinci se na tom dobrovolně nikdy neshodnou.
Vyjdeme-li z jediné nesporné theorie pravdy, totiž, objektivní materiální pravdy, pak závěr žádný nebude: na otázku, jestli existuje bůh, či božstva, nelze odpovědět.
Lze argumentovat, velice příhodně, že veškerá institucionalisovaná náboženství lze, z pohledu objektivní materiální pravdy, označit za lživá.
Křesťanství jednoznačně, protože Ješua ben Josef, který s největší pravděpodobností opravdu žil, byl Israelita a křesťanské nazírání na Thoru, Tenach etc., se s israelitským diametrálně rozchází: bůh Israelitův není bůh křesťanů, sedes materiae náboženství je zcela odlišné: Israelité mají se svým bohem „business contract“, křesťané doufají skrze víru (až tak úplně jednoduché to taky není, ale pro toto nám tato vulgarisace bohatě postačuje). Popis života Ješuy ben Josefa v kanonických evangeliích, a rané patristice, se diametrálně rozchází s popisem téhož v evangeliích apokryfních, Talmudu (zejména Sanhedrin) a římských zdrojích. Zatímco popis v Talmudu a římských zdrojích je věcný, popis kanonických evangelií je vágní, obrazný a protiřečící si.
Judaismus je náboženství kmene, už ze samotné Thory a Tenachu lze vypozorovat, že ten bůh Israelitův se vyvíjel: první byl jenom tak jeden z bohů, pak ty ostatní zmordoval a byl „king mezi bohy“, jo, odpovídá tomu i pojmenování, kterým ho Israelité označovali (stačí vzít Thoru ve Vulgatě, Thoru v hebrejštině, a pak si hledat význam těch jednotlivých pojmenování „Edonai“). Představy o bohu vychází z bažení, touhy, národa otroků, etc. etc. Navíc, je absolutně nemožné, aby se Thora dochovala v nezměněné podobě necelých 6,000 let tím, že jí opisují lidé.
Ano, institucionalisovaná náboženství, včetně jejich theorií o fungování společnosti, můžeme historiografickými znalostmi a poznáním moderní psychologie a sociologie, rozložit na prvočinitele. To může být příhodné v deliberativním diskursu (rozhovoru) s hledajícím člověkem, nicméně k posouzení skutečnosti, jestli existují bohové, je to absolutně k ničemu.
Ze samé skutečnosti, že náboženství, jako takové, rozložíme na prvočinitele, nemůžeme postulovat závěr, že bohové nejsou. Není to ani logický závěr, není to nic.
Ani poznání moderní vědy nám na tuto otázku objektivní materiální odpověď neposkytne.
Tedy, je-li někdo přesvědčen, proto nebo proto, že božstva neexistují, musí tomu, zákonitě, věřit, více či méně (to pak záleží, co je to za jedince, jak je na tom s poznáním, jak mu to „pálí“, zda je to jedinec, který se primárně rozhoduje na základě myšlení, nebo na základě cítění etc. etc. etc.).
Nejjednodušší definice atheismu je: „What is Atheism? Atheism is one thing: a lack of belief in gods.“ (https://www.atheists.org/activism/resources/about-atheism/ ).
Důvody pro tak prostý závěr, totiž, odmítnutí víry v božstva, mohou být různé. Vlastně, z tohoto úhlu pohledu, jsem rovněž atheistou, byť se za atheistu nepovažuju.
Jenže, tuto bytostnou otázku si položil téměř každý. Aby atheismus nebyl dogmatický, nebo a priori, musí existenci božstev považovat za hypothesis, poněvadž neexistuje žádný ontologický důkaz o neexistenci božstev (It may be retorted that to avoid apriorism and dogmatic atheism the existence of God should be regarded as a hypothesis. There are no ontological (purely a priori) proofs or disproofs of God’s existence. – https://www.britannica.com/topic/atheism).
A to je celé to, co říkám: atheismus je naprosto stejná víra, že božstva nejsou, jako je víra, že božstva jsou. Neexistuje žádný empirický důkaz, že božstva nejsou, ani o tom, že božstva jsou. Ergo, atheismus je víra, jako každá jiná! Což není málo, nebo špatně, a jako taková by měla požívat stejné ochrany, jako každá víra jiná. 🙂
Upravil/a: Filip84
0 Nominace Nahlásit |
Ne, je to „nevěření“.
Příklad: věřící člověk věří, že se z útržku toaletního papíru může stát tisícikoruna. Kdyby ateismus byla víra, pak by ateista věřil, že se z toho útržku tisícikoruna nestane. Nicméně ateismus není víra, proto je ateista přesvědčený, že neexistuje způsob, jak by se z toaleťáku mohla stát tisícikoruna.
0
před 762 dny
|
0 Nominace Nahlásit |
Zřejmě je to individuální, jak píše Disraeli. Spíš než rozum
rozhodují jiné vlivy: Osobní přání a náklonnost (chci věřit a nebo
nechci věřit nebo chci či nechci být blízko Bohu.), tradice a zděděná
víra, předávaná v rodině, kladné či záporné postoje okolí, osobní
zklamání a zranění,…
Čistě z hlediska rozumu a vědy jsem přesvědčen, že existence Boha
stvořitele je mnohem pravděpodobnější než neexistence. Tedy ateismus
vyžaduje mnohem více uzavřenosti nebo víry v nepravděpodobné jevy. Jenže
většina ateistů se vědeckými stránkami zas tak dopodrobna nezabývá,
takže to takto nelze definovat. Nevěří z osobních rozhodnutí, nikoliv na
základě pracného hledání pravdy. Nejsem studovaný filozof, a tak nevím,
jestli a kdy je takové ateistické přesvědčení vírou.
0
před 762 dny
|
0 Nominace Nahlásit |
Obiter dictum se sluší ještě zmínit antitheismus. Antitheismus byl typický, například, pro komunisty, s jejich tzv. dialektickým materialismem, a je typický i pro ty atheisty, kteří se vůči theismu vymezují, a dá se říci, že s ním až bojují. Hranice mezi antitheismem a atheismem je úzká. 🙂
Zapoměl jsem říct, že těch druhů ateismuů je hodně – i jak se na ně dá dívat. Ty dva, které jsem uvedl ale beru za své takové dělení lidí, podle toho jací ti lidé jsou, jaké mají odůvodnění a přístup (k víře/náboženstvím i ateismu).
Disraeli: Spousta atheistů nejsou atheisté, ale nihilisté. To je něco úplně jiného. Vlastně většina těch, co jsou „bez vyznání“ (atheista není „bez vyznání“, je prostě atheista), jsou nihilisté.
Spousta lidí, co se prohlašuje za atheisty, jsou ve skutečnosti „něcisté“ a antiklerikalisté, nebo „anticírkvisté“. Silně se vyhrazují proti kléru, církvi (většinou proto, že v tom vyrostli a / nebo s tím nemají dobrou zkušenost – docela pochopitelné), ale věří, že „něco“ je. A chodí ke kartářce / mají doma kyvadlo / luští horoskopy atp. 🙂 Něco mezi theistou (deistou) a nihilistou.
Ti, co jsou aktivní atheisté, takoví, jako, „útoční“, nejsou, zase, atheisté, ale antitheisté. To není to samé. 🙂
Já vím, však jsem to psal. ;P
To je fuk, osobně bych řekl, že antiteismus je jen forma ateismu, tedy spadá
pod něj… protože ateismus může mít mnoho podob.
Aha, tak já to beru zvlášť,
Nihilismus je, vlastně, mysteriem doby Nietzsche (der Wille zur Macht) to předpověděl naprosto přesně. Tak proč by to mělo být jiné v náboženských otázkách, že?
Ale antitheismus je určitá forma vymezení se, což atheismus není. Jasně, často je to spíš anticírkvismus, ale z části ne: jsou to jednoduše lidé, které „žerou“ všichni, kteří věří. Takže jim víra v životě chybí, že, protože jinak by je to „nežralo“. Tak to chtějí zničit, protože když já nebudu mít kozu, tak tu tvoji otrávím, a ty taky nebudeš mít kozu! 🙂
annas | 5913 | |
Drap | 4621 | |
led | 3002 | |
Kepler | 2836 | |
marci1 | 2240 | |
zjentek | 1650 | |
ivzez | 1445 | |
quentos | 1420 | |
aliendrone | 1413 | |
elkon | 1313 |
Divadlo |
Etiketa |
Kulturní akce |
Literatura |
Náboženství |
Ostatní kultura a společnost |
Historie |