Jak to bylo se křtěním v minulém režimu? Bylo něco z církevních obřadů zakázané, nebo nějak omezené?

Odpoveď byla označena jako užitečná

Ne – oficiálně zakázány církevní obřady nebyly (také jsem křtěný, i já měl svatbu v kostele, i já nechal pokřtít děti – resp. jedno, ta další až po ´89).
😉
Ale lidé praktikující ´víru´ byli evidováni a měli návazné problémy – někdy se studiem dětí, někdy s prací (na některých funkcích či v některých institucích – a tím nemyslím zrovna stranické) někdy se získáním devizového příslibu (podobné problémy měli lidé s příbuznými na ´západě´).

Mowiu, který popisuje docela přesně tehdejší situaci ještě doplním, že v tomto absurdistánu docházelo až k neskutečným scénám, jako např.:

• rodiny skládající se z muže komunisty a věřící ženy často po skončení veřejné stranické schůze potají odjížděly k bohoslužbám do vzálených kostelů,
• náš náměstek, jinak za života kovaný předseda stranické organizace, byl na svoje výslovné poslední přání pochován se všemi církevními obřady,
• můj strejda coby generál letectva obdržel přísný stranický trest zato, že se zúčastnil křesťanského pohřbu tchyně ve své slavnostní uniformě atd.

Naproti tomu jsem jako účastní firemního zájezdu byl při situaci, kdy při návštěvě jednoho památného kostela předseda komunistů si v pohodě povídal s místním farářem zatímco jim na varhany hrál jeho místopředseda, kterému šlapal měchy jejich jednatel.
Někdy opravdu jeden nevěděl zda-li hořce plakat nebo se smát.

Kdo chtěl pokčtít tak pokřtil. Kdo chtěl mít svatbu v kostele, mohl ji mít v kostele. Někteří faráři však odmítali křtít nebo sezdávat ty, co do kostela nechodili.

Zdroj: vlastní zkušenost

Svatba v kostele nikdy nebyla zakázaná, ale nebyla uznávaná jako státní obřad.Můj strýc měl nejdříve oddavky na výboru, ale jen oni dva a svědci (a to bez nějaké slavnosti) a pak další týden měl kompletní svatbu s družičkami a všechno co k svatbě patří, v kostele.
To mu komunisti nemohli zapomenout, ale strýc si z toho nic nedělal.
Moje sestra měla také svatbu v kostele, ale nejdříve se vždycky muselo na národní výbor a po obřadě na výboru se jelo do kostela.
Křtiny nikdo nezakazoval.Já, moje sestra a všichni moji bratranci i sestřenice jsme křtění, naše děti už ne, ale to protože jsme do kostela nechodili a nějak jsme na křtinách nelpěli.Ale někteří moji kamarádi děti pokřtěné mají.
Víš, ono se všemi zákazy a nařízeními to nebylo tak horký, jak se nám dneska snaží vtloukat do hlavy.
Ano někde to bylo, ale někde ne, všechno záleželo jací lidé byli v nadřízených funkcích.Horší to bylo ve městech, ale na vesnicích se hromada věcí tolerovala nebo ani nedělala (teda hovořím o letech 1965 – 89 kdy už to bylo volnější a také kdy já jsem z toho už měl rozum).
Jen takový příklad…na vesnicích NIKDO NIKOHO NENUTIL CHODIT DO MÁJOVÉHO PRŮVODU A VYVĚŠOVAT VLAJKY NA SVÝCH OKNECH.
Každý tento svátek se snažil dělat na svých zahrádkách či na malém políčku.Žádné průvody tady nechodily a pokud se někdy ozval můj nadřízený, že jsem nebyl ve městě v průvodu, tak argument byl…NIC NÁM NEJEDE..a pak už nikdo neotravoval.

Co já vím, tak ofic. byla církev „podporovaná“ státem. Ale samozřejmě víra byla proti komunistickému materialismu a samozřejme bylo rozumné „zpátečníky“ a jejich myšlenky nepodporovat… Takže věřící byli různě znevýhodňováni v kariéře apod. Podle toho co vím, tak někteří funkcionáři i (občas) postávali před kostelem a zapisovali si kdo šel na mši. Svatby: Co já vím, tak církevní svatby nebyli uznávány státem, takže museli být dvě. Jedna státní, druhá církevní. Je možné,že se to v průběhu času měnilo. Určitě se tato situace několikrát změnila po listopadu 89.

Drap: „Někteří faráři však odmítali křtít nebo sezdávat ty, co do kostela nechodili.“ to platí i dnes. Kněz nebude chtít pokřtít díte, pokud si není jist jeho další křesťanskou výchovou rodiči. Pak rozhodnutí o křtu radši nechá na dítě, až bude schopné se rozhodnout samo. Křest je milost a zároveň závazek.
Se svatbou je to podobné. Z pohledu církevního práva je manželství nezrušitelné a při uzavírání sňatku manželé slibují i přijímání dětí (dar od boha) a jejich křesťanskou výchovu. Zodpovědný kněz musí být přesvědčen že tyto sliby nebudou porušeny, jinak vlastně napomáhá k hříchu.

Zakázané to nebylo, omezené to bylo v tom smyslu, že např. církevní sňatek neměl žádnou právní moc. Z hlediska zákona se tedy vlastně o sňatek nejednalo a musel se uskutečnit ještě na příslušném úřadu.

Také jsem pokřtěná, později jsem byla jako kmotrou své neteře při křtu.
Sestra se vdala za rozvedeného muže, takže svatbu v kostele mít nemohla,
to ale – pokud vím – katolická církev nepřipouští ani dnes.

O žádné evidenci věřících nic nevím.
Možná jak kde. V Praze to asi bylo volnější
než v menších městech či obcích.

Zajímavá pro mne byla v ruském kostele
v Mariánských Lázních pravoslavná svatba.
Svatba se neuskutečnila jako samostatný obřad,
uskutečnila se v běžných návštěvních hodinách.

Na střední škole mne latinu a dějepis učil kněz …

Zakázané to nebylo. Ale lidé kteří pracovali ve veřejném státním sektoru mívali problémy s posudkem ( ano tehdy se psaly posudky a bylo v nich napsáno jestli někdo krade nebo ne, ale zneužít se dá vše a vždy).
Moje teta byla v KSČ a měla za manžela kněze československé církve. Co je na tom divného. Svědčí to o lidskosti a toleranci těchto lidí.

Tak jako jsem poznal křiváky z řad členů KSČ tak jsem také poznal křiváky a fanatiky z řad „věřících“.

Když chtěl někdo křtít, tak křtil. A, když svatbu, tak ji měl v kostele. Vše bylo uznávané, nepamatuji se, že by to bylo jinak. Nebo omezené nějak. Jen vím, že tam nejezdili v autech přes 500 tis výše.