Rozdílný historický vývoj.

Český vokativ je pokračováním vokativu praindoevropského, který původně existoval ve většině indoevropských jazyků, dnes však pouze v některých slovanských jazycích, rumunštině a novořečtině. Mezi základní rysy indoevropského vokativu patří:

• speciální flexivní tvar má jen v jednotném čísle (singuláru), v plurálu (a dříve i v duálu) je shodný s nominativem (a vyjadřuje se jinými prostředky)
• nemá speciální flexivní tvar u jmen středního rodu (tj. = nominativ)
• vokativ je omezen jen na podstatná a přídavná jména (neexistuje např. pro zájmena)

. Hláskovým vývojem došlo v češtině ke splynutí tvaru nominativu a vokativu i u jmen vzoru růže, soudce a dalších izolovaných jmen (např. paní).

Ve slovanských jazycích jsou jak jazyky, které zachovaly původní flexivní vokativ (= jiný tvar 5.pádu) – čeština, tak i jazyky, kde se zachoval jen v reliktech = ve zbytcích – (a vokativ se tam vyjadřuje nominativem a nelexikálními prostředky).

To je v ruštině a slovenštině, kde se zachovaly jen některé reliktní tvary chápané jako citoslovce (např. bože). V obou jazycích se však v hovorové řeči používají novotvary u některých křestních jmen (nejsou však ještě plně gramatikalizovány), ve slovenštině tvary se zakončením ‚i‘ (např. Zuzi od Zuza). Tvary s i se vyskytují i v hovorové češtině (mami, babi).

Jinak slovenština nemá zvláštní tvar pro vokativ singuláru ani u ženských jmen vzoru žena, ani u mužských jmen. Ve funkci oslovovací se užívá v singuláru i plurálu formy nominativní: mamička moje, drahý priatel.

Historická mluvnice češtiny, Slovenština.

Čeština – vlivem kmenového skloňování a přechodem na rodové se rozlišily dále tvary kvůli větší srozumitelnosti. Pavel bije Jan (Jana).. Králiky (králíci) běhali na zahradě. Sadi (sady) se zelenaly.

Spisovná slovenština je mladší než čeština, takže se vyvíjela jiným způsobem nejen v oblasti slovní zásoby, ale i mluvnice. Převzala to, co bylo výhodnější. Slovenské tvarosloví podstatných je jednodušší než české. Třeba ve staroslověnštině byl nominativ shodný s vokativem. Každý starojazyk si v době předhistorické převzal to, co odpovídalo jeho podmínkám atd.
Doplňuji:
Zajímalo mě podrobnější a aktuálnější vysvětlení užívání vokativu či nominativu, proto jsem se obrátila s dotazem na „jazykovú poradňu JÚĽŠ SA v Bratislave“. Obdržela jsem odpověď. Třeba se někdy v budoucnu může někomu hodit.

Na rozdiel od češtiny, v ktorej naďalej funguje vokatív, v slovenčine sa zachovali vokatívne tvary iba pri niektorých slovách najmä z rodinného okruhu (švagre, synu, synku, chlapče, priateľu, človeče, kmotre, sváku), pri oslovení umelcov majstre, cudzích osôb mužského rodu pane v náboženských textoch pri oslovení Boha – Bože, Otče, Pane, Duchu Svätý a Ježiša Krista – Ježišu, Synu Boží, Spasiteľu, Tešiteľu atď. Nové vokatívne tvary sa už prakticky netvoria (tvary Zuzi, Feri, Laci sú utvorené podľa cudzích vzorov a oslovenie šéfe sa prevzalo z češtiny).

Deti sa dnes v škole učia iba šesť pádov označených názvami, ktoré majú pôvod v latinčine, a to nominatív, genitív, datív, akuzatív, lokál, inštrumentál. V základnej publikácii o slovenskom tvarosloví – v Morfológii slovenského jazyka (1966), ako aj v niektorých učebniciach sa uvádza, že slovenčina má v súčasnosti 6 pádov. Piaty pád (vokatív) sa vynechal, ale najmä medzi staršou generáciou sa lokál naďalej označuje ako 6. pád a inštrumentál ako 7. pád. V odbornej terminológii sa však jednotlivé pády označujú názvami latinského pôvodu. Na osloveniesa v slovenčine spravidla používa nominatívna podoba (napr. otec, posaď sa k nám; kmotor, ponúknite sa). Zachované vokatívne tvary sa naďalej hodnotia ako spisovné, ale väčšina z nich (okrem slova pane) je štylisticky príznaková a používa sa s určitým štylistickým zámerom (napr. v hovorovom štýle, v beletrii v priamej reči pri charakterizácii postáv alebo na dokreslenie situácie, na dosiahnutie expresívnosti a pod.).

Upravil/a: annas

ad marci1:
tak to je blbosť.
Slovenčina 5. pád má a pozná ho. Iba sa používa nie príliš často, vo funkcii oslovenia ho nahradil nominatív.
Zachovalo sa a používa sa len zopár tvarov vokatívu: pane, človeče, bože, majstre, šéfe, chlapče, otče, synu, bratku, priateľu, švagre, kmotre, chlape, Zuzi, babi, oci, mami.

Zdroj: http://slovake­.eu/sk/learnin­g/grammar/clas­ses/cases

Na otázku prečo, zodpovedala annas.
Doplním jej odpoveď: Každý jazyk prechádza svojim vývojom v závislosti na podmienkach svojho využívania. V tomto prípade, (zjavne) išlo o zjednodušenie gramatiky spisovného jazyka, vyradením málo používaného 5.pádu, ktorý významovo bol rovnocený 1.pádu

V súčasnosti v slovenčine máme 6 pádov (Pôvodne bolo 7 pádov, v zátvorke uvádzam pôvodné pády) a to:
1.(1) nominatív (N) – kto? čo? (napr. škola, žiak, školy, žiaci)
2.(2) genitív (G)- z koho? z čoho? ( napr. zo školy, bez žiaka, zo škôl, bez žiakov)
3.(3) datív (D)- komu? čomu? ( napr. škole, žiakovi, školám, žiakom)
4.(4) akuzatív (A)- koho? čo? vidím ( napr. školu, žiaka, školy, žiakov)
5.(6) lokál (L) – o kom? o čom? (napr. o škole, o žiakovi, o školách, o žiakoch)
6.(7) inštrumentál (I)- s kým? s čím?( napr. so školou, so žiakom, so školami, so žiakmi)
Pôvodný 5.pád vokatív je zhodný s 1.pádom a dnes sa používa už len zriedkavo, skôr v nárečiach viď odpoveď arygnoca: pane, človeče, …

http://www.stiefel-eurocart.sk/slo­vensky-jazyk-literatura/35-pady-a-padove-otazky.html
https://docs.go­ogle.com/viewer?do­cex=1&url=http://www­.duxpol.com/pdf/slo­v_pol1.pdf
http://www.dou­covanie123.es­tranky.sk/clan­ky/slovensky-jazyk/podstatne-mena--gramaticke-kategorie.html
Doplňuji:
Svojim spôsobom majú aj arygnoc (stará gramatika) aj marci1 (nová gramatika) pravdu.
PS. až na slovo blbosť – to nie je slovenský spisovný výraz, ale bohemizmus (prevzaté z češtiny)

Upravil/a: led

Slovenština 5. pád – vokativ vůbec nemá. Má jen šest pádů.

Zdroj: http://www.slo­venstina.estran­ky.cz/clanky/slo­venstina-podstatna-jmena.html

Bohužel, i mnoho Čechů, nerozlišuje pátý pád od prvního (Pane Novák!, Dvořák! atd.)