Proč jsou vlastně zákony složité, nesrozumitelné a detailní?

Odpoveď byla označena jako užitečná

Začnu od konce podotázky – jednoduché právo a zákony je základ zdravé společnosti. Jednoduché ve smyslu přehledné, protože právo samo o sobě je složité. Jinými slovy, je to jakási vzájemná důvěra mezi institucemi a členy společnosti, kteří se zavazují smluvená pravidla plnit, dokonce i ta nepsaná. Čím více je zákonů, tím víc roste nenasytná byrokracie, nedůvěra v autority, protože sám člověk ztrácí přehled, co vlastně zákonodárce chce a čeho chce docílit.

Končí to často tím, že vznikají balasty, nesmyslné normy, nelogické návrhy, které směřují k regulaci všeho, co se pohne. Tento směr ovšem vede k revoltě společnosti, dříve nebo později a státní aparát tak častěji využívá represi za nedodržování i nesmyslných zákonů. Čím méně stát ve svůj lid věří, tím více zákonů a typu represí vymýšlí.

Smysl to nemá. Ale žijeme v době, kdy se předstírá, že základní existenční problémy jsou vyřešeny, tak se rozpitvávají detaily a tím pádem i regulují a omezují možnosti volby a svoboda. Vidíme, jaký důraz se klade na to, aby kdejaká obskurní menšina měla hlas a zastoupení.
Byly doby, kdy lidem stačilo Desatero Božích přikázání. Dnes nám zákony rozhodně neusnadní život. Nejhorší, co se nám může stát, je, že ani nevíme, jestli jsme nějaký zákon porušili. Máme žít ve strachu a nejistotě. To je účel.

Ale právě o to „společnosti“ jde- udělat z jednoduchých věcí složité.

Pochop, to je princip který finančně obohacuje blby a upírá moc poctivým. Stačí to pochopit. Proč to dělat složitější? Vždyť je to docela jasné už snad i bezprizorním.

Mrzí mě, že je to jako házet hrách na stěnu, donekonečna vám opakovat, abyste se začali hluboce zabývat myšlenkou, KDO že je vlastně ta „společnost“, do které na př. já jisto jistě nepatřím.

Komplexnost právních systémů je přirozeným důsledkem složitosti moderních společností. V našem moderním světě existuje mnoho různých druhů situací, které se mohou vyskytnout, a mnoho různých způsobů, jak mohou jednotlivci nebo organizace jednat. Abyste mohli vytvořit systém, který spravedlivě a účinně řeší všechny tyto možnosti, potřebujete detailní, přesná a jasně definovaná pravidla.

Problémem je, že takový systém může být velmi komplikovaný a obtížně srozumitelný pro lidi, kteří nejsou právníky. To může vést k tomu, že lidé budou mít potíže porozumět zákonům, které mají dodržovat, a to může zase vést k pocitu frustrace a k nedůvěře ve státní instituce.

Co se týče otázky, zda je možné nastavit pravidla a postupy pro všechny situace, odpověď je pravděpodobně ‚ne‘. Je prakticky nemožné předem předvídat všechny možné situace, které by mohly nastat, a vytvořit pro ně přesná pravidla. Právě proto jsou zákony často formulovány obecně, aby mohly být aplikovány na širokou škálu situací.

Nicméně, i když přesné, detailní zákony mohou působit frustraci a zmatky, jsou také nezbytné pro fungování moderní společnosti. Bez nich by bylo obtížné zajistit spravedlnost, pořádek a předvídatelnost, které jsou klíčové pro stabilitu a prosperitu společnosti.

Není tedy otázkou, zda potřebujeme složité zákony, ale spíše jak je můžeme udělat srozumitelnějšími a přístupnějšími pro všechny občany. Jednou z možných cest může být využití moderních technologií, jako je umělá inteligence, které by mohly pomoci překonat jazykové a konceptuální bariéry, které zákony často představují pro laickou veřejnost.

Doporučuju film Der Vorleser (2008), je v něm podnětný dialog učitele se studenty:

„Společnost si myslí, že operuje něčím, čemu se říká ethika, ale tak to není: operuje něčím, čemu se říká zákon. Nejsou vlastně vinny ničím jiným než tím, že pracovaly v Osvětimi, jenže v Osvětimi pracovalo 8,000 lidí. Přesně 18 jich bylo usvědčeno a pouze 6 za vraždu, dokázat vraždu totiž znamená dokázat záměr: takový je zákon. Ta otázka nikdy nezní: udělal jsem chybu?, ale: bylo to legální? a navíc ne podle našich zákonů. Ne, ale podle zákonů, které platily tenkrát.“

„Není to úzkoprsé?“

„To jistě je, právo je úzkoprsé, ale na druhou stranu se domnívám, že lidé, kteří zabíjí jiné lidi jsou si vědomi toho, že to není zrovna správné.“

Legislativa musí být „detailní“, protože musí být kogentní, jasná, výslovná, nikoli vágní. Jasně, někomu, kdo právu nerozumí, a k tomu je hrubě intellektuálně indisponován, to může připadat jako vada, ovšem dostává-li se člověk do konfliktu se svým okolím, má začít u sebe, ne se stěžovat na to okolí. Takže to vada není, je to vlastnost, a to vlastnost naprosto kruciální.

Ve společnosti jsou dvě domněnky, dosti nebezpečné:

• první je v tom, že když se legislativa „zjednoduší“, aby ji rozuměl i každý křupan, bude méně delikvence, méně problémů, méně (soudních) sporů etc.,
• druhá, že od práva očekávají něco, co jim právo nemůže poskytnout, nejčastěji vymožení úcty, harmonických vztahů nebo něčeho podobného.

Tak to ale nefunguje.

Mylná představa je, že většina lidí chce totéž, a ti, co nechtějí, by k tomu měli být přinuceni, a že proto nepotřebujeme nijak složitou a obsáhlou legislativu, že v ní, přeci, stačí jenom ten základ, když většina chce totéž. Tak to ale není, naše společnost je značně fragmentisována a ta představa jakéhosi společenského konsensu je pouhou domněnkou, nebo spíše zbožným přáním, než realitou.

Ius est ars aequi et boni, právo není universální nástroj, a už vůbec neslouží k vymáhání nějaké harmonie mezi lidmi, lepších interpersonálních vztahů, nebo něčeho podobného. Právo má zajistit, jakýsi, základní rámec pro fungování společnosti tím, že se nastaví jasné hranice, avšak poněvadž představa o tom, co je ještě v pořádku, a co už je za hranou, se významně liší jedinec od jedince, v konečném důsledku musí právo řešit opravdu jen to podstatné. A to podstatné musí kodifikovat jasně, výstižně a natolik přesně, aby se zamezilo svévoli ve výkladu (v theoretickém kriterionu, in praxis o to, alespoň, usilovat, protože to tvoří lidé a vykládají lidé a lid, jak známo, je vůl).

V praxi tak lidé naráží na to, že od práva očekávají něco jiného, než co jim právo je s to zjednat. Pořad práva je, nebo by býti měl, jakési ultima ratio, něco, co nastoupí až nakonec, až selžou všecky ostatní způsoby, jak tu záležitost urovnat, vyřešit. Praxe je však odlišná.

Proč? No, protože právo je, jaké je, je kogentní, malicherné a slepé, a k tomu výsledek je odvislý od umu strany. Jestliže někdo není s to rozlišit podstatné od nepodstatného, neumí se vyjádřit pregnantně, není s to reagovat na námitky, argumenty strany protivné promptně, prohraje spor, arciť formálně je v právu.

Ale to je v pořádku, protože ten tribunál, který rozhoduje o tom sporu, musí být nestranný, nezaujatý, „slepý“, není to žádná „občanská právní poradna“, nebo něco podobného. A strana musí nést odpovědnost i za to, jakého (chuje) advokáta si najme, třeba.

Buď jak buď, věc je rozhodnuta, spravedlnosti bylo učiněno zadost.

A to se spoustě lidí nelíbilo, nelíbí a líbit nebude potud, pokud je ta jejich představa o fungování práva nedožene. Pokud ji někdo nepoužije proti nim.

Všecko ostatní jsou Tvý představy, Tvé subjektivní hodnocení, ježto podrobovat argumentačnímu přetřesu postrádá sensus: jestliže Tobě připadají legislativní akty „složité“ nebo „nesrozumitelné“ je to Tvůj problém, eo ipso, začni u sebe a neobtěžuj svými problémy svý okolí, ono za Tvou intellektuální nedostatečnost nemůže.