Proč je člověku špatně při pohledu na krev?

Vezmu to trošku oklikou, snad mi prominete :o) Nedávno jsem se dočetla zajímavou věc – proč se člověku dělá špatně v autě, když si čte? Protože tělo vnímá pohyb, ale oči ne, koukají do jednoho místa. Takže mozek vyhodnotí, že je něco špatně, že některý smysl je oblblý – a co je nejpravděpodob­nější, když je tělo oblblý? Je otrávený nebo něco špatnýho snědlo. Takže ven s tím, jde se zvracet! Obranná reakce organismu.

A řekla bych, že omdlívání při pohledu na krev bude něco podobnýho. Hodně krve = zranění, nebezpečí, lhostejno, zda moje nebo někoho jinýho. Pokud jsem zraněná já, je mdloba možná výhodná – nehýbu se, neplýtvám silama a rána se může aspoň trošku zacelit, krev se srazí a dál neuniká. Kdežto když zpanikařím, krev se ještě rozpumpuje a teče o to víc.
A když to je krev někoho jinýho – co když ho napadl agresor? A agresor chce zabíjet. Takže já se preventivně složím, budu vypadat, že jsem mrtvá a agresor mě nechá být.

Psychika – možná a jak u koho. Někdo se krve může děsit a pak to s ním mlátí pořád. Ale proč teda já, které krev NIKDY nevadila, jsem se nedávno málem složila, když jsem se jen pitomě řízla hlouběji do prstu? A věděla jsem, že to nic není, nebála jsem se a krve jsem už v životě viděla mnohem víc. Naprosto klidně jsem si to šla ošetřit a najednou si uvědomím, že mi šumí v uších a sotva stojím. Z hloubi duše jsem byla reakcí vlastního těla uražena :o) Nevím, kde se to vzalo, pětadvacet let mi krev nevadila, nevadí mi její představa a prostě to nechápu. Asi fakt nějakej náhle probuzenej pud.
Toť moje domněnka, hledala bych příčiny někde hluboko v pudu sebezáchovy. Ale pak je hrozně zajímavý to, cos podotkl o menstruační krvi – to mi nikdy nedošlo. Možná v tom hrajou roli i hormony…
mimochodem, když jsme u toho, omdlívají maminky z pohledu na spoustu vlastní krve u porodu? Protože jestli ne, mohly by to fakt být ty hormony. Ale zase jak odlišit, jestli sebou mamča praštila z únavy, bolesti a ztráty krve, nebo jen z pohledu na samotnou krev… asi nijak.
Aj, to jsem se zase rozkecala, promiňte mi… ale je to ukrutně zajímavá otázka a já jsem starej perverzák se zálibou v morbidních věcech, tak se mi nedivte :o)

Nevím proč je lidem zle mě osobně zle nebývá.

Míro, zajímavý postřeh.

Nevím, nikdy jsem nad tím nepřemýšlela. Když vidím nějaký úraz není mi nejlépe a od odběru krve ani nemluvě (zítra se mám na co těšit :D), ale při mých dnech? Jestli je to nějak o zvyku, když to mám každý měsíc…? Nevím, nenapadlo mne to, tudíž nemám žádné vysvětlení… :D

Mnoha lidem je zle, když vidí svoji krev, z cizí ne. A to hlavně u odběru. Znám mnoho lidí, kteří při odběru i omdlívají a je to psychického rázu. Pokud je doktor šikovný a odvede pozornost, tak se to nestane.

Nejspíš asi proto,že "dny"jsou jaksi přirozené,kdežto pokud v telce vidím jak cáká krev proudem,tak to asi přirozené není.Nevím,ne­uvažovala jsem o tom.Nevadí mi koukat se na různé krváky,ale nevím jak bych se zatvářila,kdyby byla někde účastníkem nehody.

To jsou otázky hodné upíra. Asi neusnu, dokud na to také neodpovím. Napadlo mě, že na tu menstruační krev se dívám jako na odpadní tekutinu, která musí z těla odejít. A ta normální krev je něco, co je (nebo by mělo být) ještě součástí živého těla, něco, co v tom těle chybí. Proto nám nedělá dobře, když jí vidíme krvácet-vlastně odcházet.

Možná je to víc dané výchovou, příklady dospělých apod.
Například, pokud dítě je vychováváno v domácnosti, kde již při slově myš matka skáče po lustru, dítě si do paměti uloží, že myš je nebezpečná a musí se přitom strašně řvát.
Pokud jde o odběry krve apod., opět je to víc psychická záležitost – možná strach z bolesti. Stejně tak zubař apod.
Myslím si, že lepší než všude okolo vykládat, že při dopravní nehodě nepomohu, protože při pohledu na krev omdlím, se naučit říkat – bude mi asi špatně, ale budu dělat to a to, abych v rámci svých možností pomohl, protože vím, že se role může obrátit a sám budu potřebovat pomoci, ale okolo budou všichni ti, co se jim dělá špatně při pohledu na krev.