Potkalo Vás „osvícení“ resp. nějaký zážitek, poznání pravdy?

Už od dětství takové momentky sebe/uvědomění se, z ničeho nic. Jakože proč jsem já zrovna Já, mezi tím vším ostatním okolo a všeho co vůbec existuje (a existovalo), proč jsem tady a teď, proč zrovna já mám své vědomí a prostě jednám za sebe, jsem to já (a ostatní nejsou já :D) a i bez meditace to byly takové chvilkové pocity, že prostě JSEM. Že existuje něco víc a že vše je svým způsobem jedno a též (a přesto rozdílné a dělitelné), ale nebyly to otázky nebo tak. Prostě jen nenadálé pocity, že vím, co to je, ale bez bližšího vysvětlení… Že prostě jsem (tady a teď).

Přestože jsem už od dětství četl bajesloví mnoha národů a rád jsem četl různé náboženské knihy a plno z ncih mě fascinovalo, tak jen u mého náboženství jsem zažíval takové „divné“ pocity, chvění, hlubší poznání a jakýsi skoro trans by se dnes dalo říct (tehdy to ještě nebylo moje náboženství… Ze začátku jsem to bral jen jako další fascinující příběhy, teorie a výklady). Jistá směsice touhy, aby to byla pravda, otázky, „co když“ a nepopsatelného pocitu… Asi něco jako, že to v jistém smyslu pravda je (přesvědčení bez důkazů… Řekl bych pravá víra nebo skutečný pocit víry, že věřím až vím, že to pravda je).

Menší větší osvícení pak většinou z knih, nejčastěji filozofických nebo odborných. Takových bylo plno. Pohledy na svět, ekonomiku, peníze, politiku, život, existenci, lásku, vesmír, smyls a principy mnoha věcí.
Něco bla i otázka zkušeností a prožívání života. Pár nadhledů nebo poznání. :D

Při duchovních cvičeních, které praktikuji, bylo takových osvícení plno. A nebylo to jen pocity, ale vyloženě i zážitky a zkušenosti.

Za osvícení beru i nějaké „geniální“ nápady, řešení situací, jednoduchost něčeho.. Rád o něčem přemýšlím jen tak… Je to svým způsobem meditace, ale účelová a zaměřená. Něco jako „hloubání“ a hledání odpovědi, řešení, jiných pohledů/náhledů. Když si sednu nebo lehnu a promýšlí, Co a Jak.
Je až fascinující, jak člověku, který se něco učí, nakonec dojde CO to je a jak to funguje… A že ho to nenapadlo (nebo mu to nedošlo) už dřív. Jednoduchost a složitost je otázka úhlu pohledu a chápání. Když učitel říká, že je něco jednoduché, má pravdu… Pro něj to jednoduché je. Pokud žák říká, že je totéž složité, tak může mít taky pravdu. Pro něj to může být nejsložitější věc na světě (dokud to plně nepochopí a pak to nezačne vnímat jako jednoduché). Učitel, který si tuto jednoduchou pravdu neuvědomuje, většinou není moc dobrý učitel (třeba matematici). Bere to tak, že to je jednoduché a „jednoduše“ to vysvětluje, jenže to bere spíše jen že svého vnímání a chápání a neuvědomuje si složitost problematiky předtím, než se pochopí…

V životě jsem nejvíc hrdý nebo spíš i vděčný, že už někdy v rané pubertě mi došlo, co tvoří člověka a jak se člověk zlepšuje (MŮŽE zlepšovat). Jak se zdokonaluje charakter, schopnosti, osvojují dovednosti, jak se procvicuje mysl/intelekt, atd. Tedy, že jsem vždy věděl, co dělat, jak postupovat (když něco chci nebo chci nějaký být) a jaké mám možnosti. Myslím, že to je jedna část z onoho známého „poznání sebe sama“. Kromě jistého uvědomování si existence a sebesama, taky poznání svých „kvalit“ (čili celkové osobnosti, těch schopnosti, dovednosti, charakteru, těla, fyzičky, intelektu, znalostí,…), odhadnutí svých možností, poznání předností a slabostí (a jak se v tom zlepšovat).

No jéje, takových poznání bylo, že bych jen těžko vybíral, které bylo TOP.

Jako za osvícení bych považoval zjištění, že nemusím následovat model života, který jsem viděl jako mladší všude —> oženit se a mít děti. Děti jsem nikdy nemusel a dodnes nemusím. Vždycky mi ale přišlo, že budu mít v tom případě celkem na nic život, pokud nebudu žít jako ostatní. Pak jsem ale poznal lidi, nyní mé přátele, kteří jsou na tom stejně a žijí buďto sami, nebo v páru, ale bez dětí. Ukázali mi, že v životě je plno cest, kterými se člověk může vydat, nekonečně mnoho ^^ Takže to bylo takové moje osvícení. Poznání, že nemusím žít život, jaký jsem nikdy nechtěl a nechci. Samozřejmě, tradicionalisté, natalisté a konzervativci na mě budou nadávat, že nesplácím svůj dluh společnosti a jsem jen nezodpovědný či nevyzrálý atd… Ale každý člověk se rodí svobodný a moje rozhodnutí jsou jen moje, ať dobrá, či špatná :)

Upravil/a: anonym

Jó, planetárium Stromovka, tam jsem strávil první rok astronomického kurzu. Další rok měl pokračovat na Štefánikově hvězdárně na Strahově. Bohužel už nezbyl čas, dával jsem dohromady diplomku. To mě nepustilo dodnes, takže Vesmír pro mně není nic neznámého. To pravé ovícení ke mně přišlo až s důchodem. To když jsem se naučil žít bezkonfliktně s okolím. Tak říkajíc: mám to na háku.

Úspěšné absolvování maturity, i když jsem v maturitním ročníku skoro propadal.

Pro mě to bylo osvícení, protože mi došlo, že i když má člověk špatné známky, tak může složit zkoušku dospělosti a naopak vyjímečně i jedničkář může u maturity pohořet.