Pokud existuje přirozené právo na život, existuje i takové právo na smrt?

Dle mého skromného názoru je život dar nikoli právo, rovněž zacházet s darem čistě po svém bez ohledu ověřit vůli darujícího mně přijde jaxi ne šťastné 🤷‍♂️🤷‍♂️🤷‍♂️

Ale Ty máš právo na smrt: můžeš na sebe, naprosto legálně, sáhnout vlastní rukou – to není ani trestné, ani to není civilní dellikt.

Pokud bys se domáhal, pořadem práva, aktivního konání jiného subjektu za příčinou přivodění Tvé smrti, tzv. se souhlasem poškozeného, tak takové právo nepožívá, a ani by nemělo požívat, právní ochrany, ba naopak.

Proč? Vysvětlím.

Právo stojí na zásadách a jejich kontravalentních vztazích. To je základ práva, jako vědy. Veškeré další prameny práva, jako jsou legislativní akty (konstituční a na roveň jim postavené, zákoné a subzákonné), stare decisis et non quieta movere závazná judikatura, právní usance, právní mravy, právní obyčeje, etc. etc. etc., nesmí být v rozporu s právními zásadami a kontravalentními vztahy, zejména se zásadou legální licence, zásadou enumerativnosti veřejnoprávních pretensí a zásadou secundum et intra legem.

Jednou ze zásad práva je zásada in dubio pro libertate (in dubio pro reo je její subzásada, in dubio pro reo, rozhodně, nevyčerpává obsah zásady in dubio pro libertate; in dubio pro reo je k zásadě in dubio pro libertate secundum et intra legem & lex superior derogat legi inferiori et e contrario). Co to znamená in concreto?

Primárně to, že se chrání právo před zásahem více, než právo na zásah. Ultraliberální právní thesis stojí na premise, že právo by mělo chránit pouze právo na ochranu před zásahem, nikoli právo domoci se zásahu. Co by to znamenalo in praxis? Např. zrušení práva domáhat se pořadem práva na vznik pracovněprávního poměru (na práci je konstitučně zaručený nárok). Třeba.

Právo na život, jako jedno z nejzákladnějších lidských práv, je samo o sobě pasivní: tvůj život vznikne a ty máš na něj právo, a protože to právo je nezcizitelné a nezadatelné, máš na něj právo, aniž by to právo (primárně) musel někdo nějakým konáním vykonávat, či vykonat. Zásah jedince (nutná obrana, krajní nouze, občanská svépomoc), nebo státní moci (policie, soudy, atp.), směřuje až k ochraně (zachování) tohoto práva, nikoli k jeho konstituci, nebo vzniku.

Jak říkám, Ty máš právo sáhnout si na život, kde je vůle, tam je i cesta, a když budeš chtít, domůžeš se ho – fakticky, in praxis.

Když bys chtěl mít právo na smrt, které by bylo postaveno na roveň, co do významu i ochrany positivním právem, právo na smrt, tak bys, ovšem, musel někoho nutit – pořadem práva – něco vykonat, abys se Ty domohl práva na smrt. A v tom je ten problém.

Můžeš udělat ústupek a akceptovat svolení poškozeného, za positivním právem jasně definovaných kriterionů. Bavíme se, samozřejmě, o euthanasii. To ale není právo na smrt postavené na roveň právu na život, protože právo na život je nepodmíněné, nezcizitelné, nezadatelné. Právo na smrt, v tomto pojetí, je podmíněné, zcizitelné, zadatelné. V tom je velký rozdíl!

Celý příběh, nic složitého na tom není – stačí znát právo a rozumět mu.

Ano.
Ve vyspělých zemích, jen někde, v rámci zákona.

Právo na smrt ve světle evropské ochrany lidských práv
„Právo na smrt může nabývat mnoha forem. Základními dvěma skupinami jsou eutanazie a asistovaná sebevražda na straně jedné a odmítnutí léčby na straně druhé, mezi sebou je rozlišuje zejména úmysl jednajícího.“
https://dspace­.cuni.cz/handle/20­.500.11956/76664­?show=full

Naše společnost je nemocná tím, že tu svobodu ještě
pořádně nerespektujeme. Svobodě se musíme učit,
to není tak, že ji máme.
Jan Payne
https://plus.roz­hlas.cz/mame-pravo-rozhodovat-o-sve-smrti-nase-spolecnost-je-nemocna-nerespektuje-7201754

Toto je velmi komplexní a citlivá otázka, která se dotýká několika rovin – etických, náboženských, právních, psychologických a dalších. V některých kulturách a filozofických tradicích je právo na smrt uznáváno jako součást lidské autonomie a důstojnosti, zatímco jiné ji považují za něco, co je mimo lidskou pravomoc nebo co by mělo být výsledkem přirozených procesů, nikoli vědomého rozhodnutí.

Právně je tato otázka také složitá. V některých zemích, jako je Nizozemsko a Belgie, je eutanazie a asistované sebevraždy legální za určitých okolností. Na druhou stranu, v mnoha jiných zemích, včetně mnoha států v USA, jsou tyto praktiky stále nezákonné.

Je také důležité brát v úvahu psychologické faktory. Mnoho lidí, kteří chtějí umřít, jsou v hluboké duševní bolesti a mohou být schopni zlepšit svůj stav s vhodnou léčbou a podporou.

Celkově vzato, je otázka práva na smrt velmi komplexní a kontroverzní. Je důležité vést otevřenou diskusi na toto téma s hlubokým porozuměním pro všechny aspekty a možné důsledky.

Samozřejmě, že má každý přirozené právo zemřít. Problém je ve větě „Důstojně, v klidu a podle sebe“, ze které citím eutanázii, neboli spolupráci druhých při usmrcování. A TO je problém …