Avatar uživatele
jirka F

Pokud byste zemřeli a potom byste se setkali s bohem, i když jste za svého života v něj nevěřili, jak byste reagovali?

Já bych asi byl překvapen a potom bych měl trochu obavy, kam mě pošle.

Zajímavá 0 před 850 dny Sledovat Nahlásit



Nejlepší odpověď
Avatar uživatele
elkon

Nemohu věřit v něco, co neexistuje. Takže se tím nezabývám. já věřím tomu, co je hmatatelné, na co si mohu sáhnout. Imaginární záležitosti neřeším, je to ztráta času. Kdo si tím chce zamotávat hlavu, je jen jeho věc, ale nikam to nevede.

0 Nominace Nahlásit

Další odpovědi
Avatar uživatele
Filip84

To je celé úplná blbost.

Proč se, proboha, nejprve nenaučíš myslet, pak si něco o tom nenastuduješ, a až pak, případně, položíš otázku? Vždyť je to pořád, jako s dětmi z mateřské školy.

Podle morální theologie (katholické, orthodoxní) extra ecclesiam nulla salus. To je pravda, z pohledu dogmatiky, zjevení a thesis božské pravdy, je to božská pravda. Ovšem nám, lidem, poněkud nepřísluší posuzovat, kdo je, a kdo není členem jedné svaté, apoštolské, katholické církve Kristovy.

V zásadě je ku spáse nutný křest, což já třeba pokřtěný jsem, aniž bych se o to jakkoli zasloužil, a to křest platný, což nezbytně neznamená, že je povolený, hodný či správný. Platný křest je, pokud je ve jménu trojice, vodou, a pokud ten, kdo křtí, hodlá konat, co koná církev. To poslední je trošku složitější, ale pro toto irrelevantní, protože, jednoduše, křest je platný i od kacýřů, protestantů, dokonce i od švihlých apoštoláků či evangelikálů, až na křest jehovistický, mormonský či podobných, netrojičních, sekt.

Už jsme to tady, kdesi, probírali: co se stane s těmi, ke kterým se nedostane evangelium, nikdo neví. Proč to nikdo neví? No, protože antický svět s tím, poněkud, nepočítal, hranice světa byly někde v půlce Egypta, a dál bylo hit sunt leones. Tehdejší lidé neměli sebemenší tušení o existenci Agoriginal, původních obyvatel Ameriky, nebo lidožroutských kmenů někde v Amazonii. Takže: je to boží tajemství.

Stejně tak morální theologie učí, že má člověk žít v souladu se svým svědomím. To nežije skoro nikdo, kdybych pokaždé, co jsem slyšel „já vím, ale já to dělám kvůli …“, „já vím, ale já to dělám pro …“, etc., dostal cent, tak jsem dollarový millionář.

Stejně tak, z pohledu theologického, je rozum „božím darem“ a máme ho užívat. Pokud užívám rozum, tak mi prostou logickou dedukcí, prostou kausalitou ve smyslu karteziánského myšlení, dojde, že všecky ty zkazky v Bybelu, nebo tradici, či něčem podobném, jsou pouhou mythologií, tu prostě mythologií, tu účelovým konstruktem k ovládání mas. A musel bych jít proti svému svědomí, pokud bych potom šel někde do kostela, a tam, na základě tohoto lidského konstruktu se pokřižoval a řekl „in nomine patris, et filii, et spiriti sancti, amen.“

Pakliže, pro toto, připustíme, že přes všecky tyto skutečnosti se mýlím, a ten trojjediný bůh opravdu existuje, tak ale já před ním stanu s čistým svědomím, a podle toho budu souzen. Rozhodně budu souzen mírněji, než ten, kdo sice chodil 3× tejdně ke zpovědi, ale to jenom proto, protože se svým svědomím neřídí.

Jednak jsem měl v životě období, ve kterém jsem byl věřící, a dokonce aktivní člen institucionali­sovaného náboženství, no a protože se dívám kolem sebe, buďto jinak, nebo více, než většina lidí, tak vidím věci, které většina lidí nevidí, tak z toho těžím. Potom, jednoduché, korrektní, přímočaré a fairové lidi jsem v žádné náboženské skupině, či církvi, nepotkal: ba naopak: je to banda přizdisráčů, připosraných, zamindrákovaných a bojácných lidí, bez urážky. Tak to prostě je, více, či méně, ale v zásadě: ano! A můj instinkt mi říká, že žádný „strejda“ nahoře není, že to je celé jenom konstrukt k oblbování přizdisráčů, připosranců a zamindrákovaných poserů. Ztotožňuji se s postulátem Friedricha Nietzscheho: „Potřeba víry, něčeho rozhodného v ano nebo ne, je důkazem slabosti; všechna slabost je slabost vůle. Člověk víry, člověk věřící, je nutně člověk malý. Z toho plyne, že „svoboda ducha“, tj. nevíra jako instinkt, je podmínkou velikosti.“ (Der Wille zur Macht).

To je asi celý příběh, jako. Zase hledáš složitosti, kde nejsou.

Upravil/a: Filip84

0 Nominace Nahlásit


Avatar uživatele
led

Netrápte sa odpoveďou na vašu otázku. Jednoducho, nikto nie je dokonalý.

0 Nominace Nahlásit

Avatar uživatele
Kelt

Věty podmínkové se nemusejí týkat reality, zvláště, když je těch vět více. Těžko říct. Pokud neexistuje, tak se to nestane a pokud existuje, tak umí číst myšlenky, tak bychom si rozuměli.

0 Nominace Nahlásit

Avatar uživatele
cappuccino

Ja doufam, ze az umru, tak uz myslet nebudu!!!!

0 Nominace Nahlásit

Avatar uživatele
Roman71

Nějak mi vrtá hlavou, jak se po smrti, kdy tělesné funkcei činnost vědomí zanikne, lze setkat s Bohem? K tomu je potřeba jedna zásadní věc, být vzkříšen (tedy opět oživen) a rovnou k životu v duchovní říši, což lze, ale jen za určitých podmínek.
Vůbec tady asi nemá smysl rozebírat, jak jsou podmínky Dárcem života nastaveny. Takže můžete být naprosto klidní..

Mimochodem, pokud se chcete seznámit s Bohem, čtěte Bibli. Poznáte jaký je, co od vás očekává a pak se můžete rozhodnout, jestli si s ním vytvoříte osobní prátelský vztah (i když ho přímo na vlastní oči neuvidíte) a mít jeho požehnání.

0 Nominace Nahlásit


Diskuze k otázce
Avatar uživatele
M i r e k

Stalo se mi něco, co vypadá trochu podobně. Jako ateista a materialista jsem kdysi zažil něco, co vypadalo jako setkání s duchem. Viděl jsem ho tak jasně jako teď můj notebook. Byl jsem ohromený. Už nejsem úplně ateista a materialista. Kdyby to někoho zajímalo, tak jsem to popsal na http://novotny­mirek.sweb.cz/Duchov­no.htm

Avatar uživatele
Roman71

elkone, přemýšlel jste někdy nad tím, že naprosto neomylně existuje i spousta věcí, na které si sáhnout nelze? Pokud vám tohle dosud nedošlo, zkuste se nad tím hlouběji zamyslet 😉
Možná pochopíte, že kdomě materiálního světa existuje i duchovní svět a pak vám to všechno začne dávat smysl. Než se tak stane, budete v sobě muset překonat jisté předsudky, které vám v porozumnění brá­ní.

Avatar uživatele
Filip84

Celá víra je blbost, je to projevem strachu a malosti ducha. A je jedno, jestli je to víra v (B)boha, bohy, lidi, sílu myšlenky, nebo cokoli jiného. Je to bláhové, naivní, přání. Důvěřuju, ale nikdy nevěřím! A důvěřuju málo, a málo kdy.

Zavrhni víru jako konstrukt, a pak pochopíš, o čem mluvím, možná, snad! 🙂

Avatar uživatele
led

Filip „Celá víra je blbost, je to projevem strachu a malosti ducha.“ táto vaša teória v diskusiij odpovedi, má kaz.
„Důvěřuju, ale nikdy nevěřím! A důvěřuju málo, a málo kdy.“ Vy neveríte vo svoje schopnosti?

Avatar uživatele
Filip84

Ne. Já vím, a mám empiricky ověřeno, na co jsem dobrý, a na co ne. Do toho, na co jsem blbý, se nepouštím, říká se tomu soudnost. S vírou to nemá nic společného.

My dva, vnitřně, fungujeme naprosto odlišně. 🙂

Avatar uživatele
led

Ano vy ste teoretik a ja praktik

Avatar uživatele
Filip84

Nemyslím. Myslím, že já jsem racionální typ, Ty emocionální. To je celé.

Nový příspěvek