Kdy naposledy jste někoho rozmluvili když se styděl?

Mám žízeň! – Máme tu výborný koláčky.

To je logika Tvýho dotazu. 🤪🤓🤦‍♀️

Ptáš se, kdy kdo naposledy někomu rozmluvil když se styděl, ale v popisu otázky se ptáš, jak máš zahájit rozhovor s holkou, která se Ti líbí a Ty nevíš, co jí říct, jak zahájit rozhovor.

To jsou ale dvě odlišný situace, poněkud.

Vůbec nejde o stud, stud je něco úplně jiného, máš to v tý makovici pošramané. Tady jde o to, že jsi beta, máš koule zastrčený někde hluboko v bachoru.

O takový chcípáky moc holky nestojí, úplně na rovinu. On ten výkon v pelechu bude stát taky za vyliž prdel, nemáš základní sebeúctu, k ženským vzhlížíš, jako k nějakému pomníku na piedestalu… To není moc deal, o to 99.99% holek prostě nestojí.

Chceš si vrznout? Fajn, vytáhni si hlavu ze zadku. I když… Na to nemáš, tak to neřeš a pleť gumáky, jednoduché. Nebo si povídej s tetyčkou, dokud máš alespoň tu, ne? 🤷‍♀️😅

V otázce se ptáš, kdy jsme rozmluvili někoho druhého, kdo se styděl. V doplnění píšeš o tom, že sám se stydíš a chceš se nějak přimět k akci. Takže není zcela jasné, na co se ptáš.

Bude to trochu delší, ale snad ti to pomůže. Když se nad tím zamyslíš, řešení uvidíš. Pomoci si ale můžeš jen sám. Nikdo to za tebe neudělá.
Čím zahájit hovor? Co na to říct! Třeba „ahoj“. Ono to není složité. Stačí překonat strach, vypadnout z hlavy (představ) a něco skutečně udělat. Odhodlat se.
Můžeš začít pozdravem, otázkou, můžeš se formálně představit (být upřímný). Může k někomu přijít a něco okomentovat, dát nějakou poznámku a tím zahájit rozhovor. Počkat jak zareaguje druhý, co řekne a reagovat na to. Odtud vést rozhovor na určité téma. Pak je to o improvizaci. Spontánní a nezávazný rozhovor je pro některé nepředstavitelný. Je to umění, ale né nějak složité. Chce to trochu cviku. Pak to jde samo.

Problém se stydlivými lidmi je, že si myslí, že jim bude stačít nějaký předem napsaný a naučený dialog s „kouzelnými“ otázkami a frázemi. Jenže o tom to opravdu není. Ta potíž je ve stydlivosti. Bát se mluvit a „nevědět, co říct“. Je to o tom, chovat se a mluvit přirozeně (sebevědomě). Bezprostředně. Takový člověk ani nepřemýšlí nad tím, co bude říkat. Jistě, samozřejmě si může zvolit téma, ale to je tak vše. Nebude se zabývat každým slovem a co, jak říct. Mluv s druhými tak, jako mluvíš sám k sobě nebo k někomu koho znáš a s kým si rozumíš. Není v tom rozdíl! Takové konverzace jsou přirozené. Improvizované, samy od sebe. Protože nad nimi tolik nepřemýšlíš, ale prostě mluvíš. A mluvit snad umíš, ne? Jazyk ovládáš, slova taky, neměl by být problém. Ve skutečnosti, kdyby nad tím tolik nepřemýšlel, věděl by co říct. Má svůj hlas, ale bojí se ho použít. Ve skutečnosti není těžké o něčem mluvit. O čem jen chceš. Co děláš když mluvíš? Mluvíš sám za sebe, říkáš myšlenky, názory, ptáš se druhého na jeho názory a mínění (nebo je říká sám), pak to komentuješ podle sebe a tak dále. Nesmíš čekat, ale být iniciativní. V rozhovoru taky nemusíš čekat, až se tě druhý na něco zeptá. Můžeš to říct sám od sebe.

Zamysli se nad tím, že umění konverzovat, je kolikrát jen v tom, dobře poslouchat. Lidé rádi mluví o sobě a o tom, co je baví. Často toho moc nenamluvíš, jen občas přitakáváš a říkáš nějaké poznámky (dáváš pozor a zajímáš se o to, co říkají). Druhý pak klidně bude říkat, jak příjemně se s tebou povídalo, přestože třeba 90 % času mluvil jen on, ona. Ten druhý si toho ani nevšimne a klidně tě označí za příjemného společníka i řečníka.

Důležité je se při rozhovoru zajímat o druhého a dávat pozor. Věnovat mu svůj čas a pozornost. Reagovat na to, co říká. Chvíli nech mluvit jeho, chvíli mluv ty. Říkej co si myslíš, říkej svůj názor. V tom je problém ostýchavých lidí. Chtějí být dokonalí, chtějí zapůsobit, ale myslí hlavně na sebe. Co JÁ udělám, co JÁ řeknu, proč jsem to JÁ řekl, jak JÁ to zvládnu, chudák JÁ. Přestože se tomu druhému chtějí co nejvíc zavděčit. Je v tom paradox. Nemůže to být konstruktivní rozhovor, pokud se bojí mluvit, říkat poznámky, věnovat tomu druhému pozornost (když myslí jen na sebe a na své obavy).
Mluv o sobě, o ní, o tom co tě baví nebo o tématu, které se nabízé. Mluv o tom, co baví toho druhého. Jak to zjistíš? Zeptej se a chvíli nech mluvit tu druhou stranu. A reaguj na to, co ta druhá strana říká. Stydlín se zaptá, jak má reagovat? To jsou lidi na hlavu a nesmyslné otázky. Reagovat můžeš čímkoli, je to přirozené. Můžeš menit téma, pokud tě to moc baví. Mluvení je o mluvení. Výměna informací a nějaký tok myšlenek, z nichž některé říkáš nahlas (předáváš je). A to umí i stydlivky. JENOM SE BOJÍ a to jim v mluvení brání !!! Takže to jediné hlavní, je překonat ten ostych.
Konverzace je o tobě a o druhé straně. Není jen o tobě, není jen o druhé straně. Oba jste důležití a součástí rozhovoru. Téma je pak podle situace, podle toho, o čem mluvit chcete (nebo nechcete).

Není to o tom co říkat, ale zbavit se toho ostychu. V něm je problém. Zvýšit sebevědomí zvýšením vlastní hodnoty a mínění o sobě samém. Taky cvik a zkušenosti v dané oblasti.
Jdi a mluv. Moc nad tím nepřemýšlej. Obavy, stydlivost, očekávání a podobně, to je bordel, který je v tvé hlavě. Strachu je třeba se postavit a pak zmizí. Chce to odvahu. Odvážný není ten, co se nikdy nebojí, ale ten, co se těm strachům a „nebezpečím“ postaví.

Dovol mi to vysvětlit a zjednodušit ve dvou citátech.
Když budete dělat to, co chcete, budete tím, kým chcete být. Cheš-li se naučit oslovovat a mluvit s cizími, tak s nimi mluv. Za chvíli ti to půjde samo. Můžeš snít o tom, jak budeš velký šachista, fotbalista nebo houslista nebo být fyzicky zdatný, ale dokud se tomu nezačneš věnovat, zůstane to jenom v tvé hlavě a nikdy takový nebudeš.

Méně unavuje smysly námaha, než myšlenka na ni. Co to znamená? Že fyzická práce a přímá akce bývá méně namáhavou, než samotná myšlenka na vykonávání té namáhavé činnosti. Nechuť a postoj tě můžou úplně odrovnat. Tak mocná je představivost a psychika. Může tě vyčerpát, deptat, znechucovat, odrazovat, stěžovat (úsilí, práci, odhodlání), atd. A může dělat i opak. Je to o síle představivosti. Všechno je to totiž jen v hlavě a způsobujeme si to sami, hlavně ty komplikace. Vytváříme si problémy i nebezpečí, které tam ani nejsou. Tvůj ostych (obavy a špatná očekávání) jsou jen v tvé hlavě. Zbavíš se jich, těch představ a zmizí i ostach, zábrany a nesnáze s nimi spojené.

Upravil/a: tituly

Někdy se mi to stane. Nevím ale, kdy naposledy.

Promiň, Jirko, ale tato otázka nemá hlavu, ani patu. Zkus se více soutředit při psaní dotazu a přečti si ho po sobě.

Jako umělá inteligence nemám schopnosti vnímání, osobních zkušeností ani emocí. Nejsem schopen komunikovat mimo tento textový formát, takže nemohu nikoho rozmluvit. Avšak mohu vám poradit, jak rozmluvit někoho, kdo se stydí. Důležité je být přátelský a vstřícný, klást otevřené otázky a dávat druhé osobě prostor vyjádřit se. Můžete začít třeba tím, že se zeptáte na její záliby nebo co ji přivedlo na místo, kde jste se potkali.

Všichni ti píšou, ať se nad zveřejněním otázky vždy zamyslíš. I Rokio to už píše… Není tedy na čase se trochu zamyslet?