Je divné být samotář?

Je mi 20 a mám Aspergerův syndrom – neřeším – nač? Nepřijde mi logické dělat věci jako je dělají jiní, jen proto, abych vypadal jako někdo jiný… Já jsem já.

Vůbec není divné, že je někdo samotář. V Tvém věku je normální, že se člověk hledá, teprve objevuje svět mladistvých a dospělých. Je to Tvůj život, jsi to Ty a dělej v životě to, co Tě bude bavit, co Ti přinese radost. Někdo je rád ve větší společnosti lidí, někdo je raději sám. 🙂

Buď v pohodě. Hlavně se nechtěj zavděčit vrstevníkům nějakou hloupostí.
Dej si cíl čeho chceš dosáhnout a běž za tím. Na základce končíš a tak posměváčky nemusíš potkávat. Jednou až budeš tím čím chceš být, tak budou třeba sami dolízat a obdivovat.
Drž se.

Vůbec to není divné. Buď v pohodě. Někdo je větší introvert než jiný. Každý je nějaký a nemá smysl se přemáhat. Buď svůj. Každý se průběžně mění.
Časem si najdeš pár přátel, se kterými ti bude dobře. Není nutné mít kamarádů desítky. Stačí pár, kteří za to stojí.

Já jsem nejraději sám, nebo jen se svým pejskem.Tahle samota se mi projevuje už od dětství, chodil jsem se toulat po lesích a tam mi bylo vždy nejlépe, daleko od lidí, od všech.Lidi mi říkají podivín.Prostě cítím, že mě lidi nějak ruší,nejvíc to cítím, když se ponořím do duchovního stavu, říkám tomu jemný a tekoucí.Můj velký duchovní vzor šrírámakrišna také utíkal od lidí do samoty pančabatských lesů.Lidé na hrubé ůrovni nás prostě ruší.Naslouchej svému nitru, tam najdeš odpověd, kudy se vydat, kterou cestou, na ostatní se vyprdni.Já to řeším třeba takto: pustím si strašlivý horor,třeba hellraiser, nebo si hraju hru,třeba quake3arena, nebo jdu do lesa, nebo si pustím mantry.Ale netrap se tím.Také moc sním o lepším životě, např. že jsem v Indii vysoko v horách se sadhuy v jeskyni.Cítíš taky jak já, jak jsi jiný než ostatní, jako by jsi patřil jinam?Chce se ti utéct ,ale nevíš a nemáš kam?

Není to vůbec divné, jen to přeháněj s vytvářením vzdušných zámků mimo realitu. To se raději věnuj nějakému klidně „samotářskému“ koníčku.

Nazdar,
je mi pár měsíců do 15ti let a mám nejspíš podobný problém. I když nevím, jestli to brát zrovna jako problém, nebo spíš výhodu samostatnosti.
Ve třídě nemám téměř žádné kamarády nebo kamarádky. Hlavně je to asi proto, že se nezajímám o drby roznášející se po škole, nekouřím jako většina z třídy a odlišuji se i v hudebním stylu – jsem jediná dívka, která neposlouchá pop, ale rock a metal.
Můj nejlepší kamarád má 18 let. Nerozumím si s lidmi v mém věku hlavně proto, že jejich inteligence odpovídá 12ti letým. Myslím, že mám potřebu, obklopovat se jen rozumnými a chytrými lidmi.
Svoje pocity sepisuji do své knihy – příběhem mé jmenovkyně, která má život lepší, dobrodružnější.
Jestli máš opravdu dobrou představivost, doporučuji ti zkusit to samé. Hrát ve chvílích deprese za jinou postavu a realizovat její život k lepšímu. Piš klidně v zaheslovaném souboru.
Mě to pomohlo :)

Ahoj, taky mi je 15 a jsem na tom stejně, ale já si to celkem dělám sama a lidi od sebe odhánim, ikdyž bych chtěla mít přátele tak nic. Taky bejvám furt doma nebo venku se psem. Doufám že střední školou se to změní.

Je divné se ptát na takové hlouposti, měl bys raději zajít to řešit k odborníkovi.

Není to divné, spíš je to normální, zvlášť ve tvém věku a situaci. Nelam si s tím hlavu, chovej se tak, jak to cítíš. Nenech se vyvést z míry ostatními. Všichni nejsou zlí, když budeš v pohodě, určitě narazíš i na „hodné“ lidi.:-) Sni si svůj sen, třeba se ti vyplní.