Kdy a kde se objevily první zahrady?

První zahrada se zrodila před třemi tisíci lety v Mezopotámii, kde přizpůsobení se palem místním podmínkám dovolilo vytvořit různé vegetační zóny (Vysuté zahrady v Babylónu.Hned po Mezopotámii se vyvinula velká zahradní civilizace v Persii. Anglické slovo „paradise“ má kořeny v perském slovu „pairi-daeza“, znamenajícím „ráj za zdí“ nebo „ohraničený ráj“, „park“, ale také „výběh“. Ve skutečnosti i naše slovo „ráj“ pochází z perského slova pro ohrazenou zahradu. Pro dřívější kočovné kmeny střední Asie se stala symbolem moci představa trvalého místa, na kterém byly zasazeny květiny a stromy pro potěšení po dlouhé roky.

Více zde:http://pardis­.sweb.cz/PZ1.htm

myslím jestli to nebyly zahrady které se později nazvaly Semiramidiny.

Takto zahrady popisuje Strabón, řecký historik a zeměpisec (64 nebo 63 – cca 21 př. n. l.): „A tak se tato hradba, stejně jako visutá zahrada, počítá mezi sedm divů světa. Zahrada tvoří čtverec a každá jeho strana měří čtyři plenthra“, tj. asi 120 metrů. "Drží se na klenbách spočívajících na podstavcích z kvádrů, postavených na sebe jako kostky. Podstavce jsou naplněny hlínou, takže v nich mohou růst i největší stromy. Zhotoveny jsou z pálených cihel spojených asfaltem, asfaltem jsou zality i oblouky a pilíře z kamenných kvádrů. Nejvyšší plošina má stupňovité terasy a na těchto terasách jsou spirálová čerpadla, jimiž určení dělníci neustále čerpají vodu z Eufratu. Tato řeka teče totiž středem města v šíři jednoho stadia a zahrada je vedle řeky.

Semiramis je řecké jméno asyrské královny Šammuramat, původem z Babylónie, manželky krále Šamšiadada V. Po jeho smrti vládla za nezletilého syna (809 – 806 př. n. l.), potom spolu s ním. Podle jedné verze dala visuté zahrady v Babylóně, patrně střechovité konstrukce s umělým zavlažováním, sama postavit; podle jiné je dal zbudovat její manžel, protože se jí stýskalo po horách jejího dětství. Zdá se však, že dílo je pozdějšího původu, ze šestého století př. n. l., z doby vlády Nabukadnesara II.

Zahradou byl i biblický Eden („rajská zahrada“) nebo mytická zahrada Hesperidek.

Už Egypťané budovali zahrady jako umělecká díla, nejen coby obdobu pole. Pěstovali v nich sice užitkové datlovníky, ale vysazovali tu také cedry, cypřiše, platany a sykomory. Zahrada byla rozdělena přímými cestami, podél nichž rostly stromy, uprostřed se nacházela nádrž s lekníny a lotosy. Kolem cest byly také rozmístěny kbelíky, v nichž se pěstovaly květiny.

Sumerové, Babyloňané a Asyřané na rozdíl do Egypťanů využívali při budování zahrad více nerovností terénu a návrší, často i uměle vybudovaných (viz i visuté, tedy terasovité zahrady zmíněné výše). V dobách vojenských expanzí vysazovali také exotické rostliny získané v podrobených zemích, například zimostráz. Perská zahrada často přecházela v neudržovaný les nebo oboru používanou k lovu zvěře, byla méně formální.

Řekové v zahradnictví navázali na kulturu okolních národů (především v helénistickém období), ale rovněž na domácí tradici, která sahá až k mínojské Krétě (viz krétské fresky). Zahrada mohla splývat s posvátným hájem nějakého božstva. Někde vysazení posvátného stromu předcházelo i stavbě chrámu (Athénina oliva na Akropoli apod.).

http://m.scien­ceworld.cz/clo­vek/z-dejin-zahrad-5325

Zdroj: http://antika­.avonet.cz/ar­ticle.php?ID=1870