Je lepší mít falešné přátele nebo žádné přátele?

Takoví ti kamarádi, co na internetu píší denně ale jak dojde na to něco podniknout, tak hned mají plno práce a málo peněz… no prostě výmluvy (vím že to jsou výmluvy, protože pár hodin potom čtu příspěvky z akcí, na kterých byli zatímco měli „pomáhat babičce“ apod.)

Je pak lepší zbavit se jich a zůstat sám nebo se pokoušet s nimi žít a těžit radost z těch ojedinělých chvil, kdy opravdu něco podnikneme a bavím se?
Doplňuji:
Dane
Mám jednoho skutečného přítele, kamaráda foglarovského typu (tzv. „amicus foglaris“ :D).
Ale problém je, že je třeba vídat se i s jinými lidmi a protože jsem zvyklý na to, že mi kamarád nelže, nevymlouvá se, mluví se mnou o všem a já můžu o všem mluvit s ním, když jsem na dně tak odloží i neodkladné a pomůže mi, tak je mi prostě z ostatních lidí zle. Co vážně nedokážu přenést přes srdce je, když se někdo vymlouvá. Sakra bylo by mi milejší i kdyby odepsali „hele dneska na tebe nemám náladu, někdy jindy“ nebo „dneska jdu někam s někým jiným a nechci abys šel taky, promiň“ apod. než když se s úklonami až k zemi pomalu rozpláče že jít ven se mnou by pro něj byla ta největší radost z celého týdne ale že želbohu musí neodkladně přerovnat knihovnu nebo vyleštit rybičkám kamínky v akvárku a o půl hodiny později ho vidím z okna jak jde se skupinou lidí směrem k hospodě, takový člověk u mě skončil a jen tak mu to neodpustím.
Bohužel taková je většina lidí na které narážím a to mi připadá smutné a strašné :(