Jak to, že u nás není učitel vážená osobnost?

Chyba je jak v systému,tak i na straně některých rodičů.Mnohdy se stává,že nevychovaný spratek má oporu v rodičích,kteří vyhrožují kantorům právníky a soudy.Situace je tak špatná že už dochází i k násilnostem proti kantorům.Nedávno zabil žák dokonce i učitele.

Na to, kolik odpracují hodin, rozhodně podhodnoceni nejsou. Nejsou ani placeni podle výsledků své práce. Vláda jim přisypává stále, jako by o nic jiného než o prachy nešlo. Feminizace se na úpadku vážnosti také podepsala.

Hlavní potíž vidím v tom, že.

1. Systém NEPOTŘEBUJE takové množství „kvalifikovaných lidí“ (a potažmo nadstandardně placených), kolik dnešní školství produkuje. Systém potřebuje lacinou pracsílu, max. středně kvalifikovanou. Spolu s přežívajícím přístupem „já mám přeci maturitu/diplom“, NEMŮŽU brát stejně jako nějaký dělník (byť s praxí a odborností ve svém oboru) je to smrtící (typické je to ve státní byrokracii – sbírka neschopných lemplů).
2. Nízká úroveň použitelnosti vyprodukovaných papírově kvalifikovaných „odborníků“ v praxi. V zásadě dnes BEZ VYJÍMKY platí, že „má školu = MŮŽE SE/JE SCHOPNÝ SE NĚCO NAUČIT“. A začíná ve firmě obsluhou kopírky nebo tak něco. :(

Viděl jsem „inženýry“ zápolící s trojčlenkou či dokonce s převodem jednotek. CO k tomu dodat? Klasický rozpor mezi pěknými kecy typu „Chceme dát vzdělání každému!“ a skutečnou potřebou. A ty neustálé breky o „nedostatku kvalifikovaných odborníků“ jsou ve skutečnosti o „nedostatku odborníků, kteří SKUTEČNĚ něco UMÍ“. Takových co diplom mají a jinak jsou v praxi NEPOUŽITELNÍ, eh, těch JE!

Nediv se, že ti, kteří takové „borce“ produkují jak na běžícím páse se moc velké úctě netěší, proč také? A vyřešit to radikálně, tedy snížením počtu škol současně se ZVÝŠENÍM nároků na studenty (aby sítem prošli jen skuteční frajeři) NEJDE, lidé přijdou o práci, miniterstvu se zkrátí rozpočet a vůbec by to mělo hluboké sociální dopady. :(

Můj učitel informatiky na základce občas nějakou tu facku rozdal.

Myslím si, že pedagog není vážená profese kvůli vysoké benevolenci. Dnešní děti si dovolují čím dál tím více.

Je to v prvom rade v ľuďoch a ich vzťahu k iným profesiám.
Vyhovárať sa na systém a zákony je skrývanie vlastného vzťahu k iným profesiám.
Pre mňa v istom zmysle je „Vážená osobnosť“ napríklad aj istý bývalý vysokoškolák, dnes bezdomovec, ktorý dokázal vo svojich (zatiaľ 3) knihách opísať príčiny svojho bezdomovectva a ukázal životy zatratencov na periférii civilizácie. Nevyhováral sa na spoločnosť, práve naopak ukázal prstom na seba, svoje zľahčovanie pohľadu na život, povinnosti voči spoločnosti nielen pýtať a dostávať, ale aj prispievať svojimi silami a schopnosťami. Zaujímavá bola aj jeho odpoveď na moju otázku, či by sa vrátil naspäť do spoločnosti: „Nie, bojím sa, že by som to už po toľkých rokoch nezvládol“. Veď koľkí „ľudia z civilizovanej spoločnosti“ sú ochotní ukázať na svoje a priznať si svoju neschopnosť. Opýtajme sa sami seba:
Sme toho schopní? Je to naozaj len v systéme a zákonoch? Alebo je to v nás samých?

A proč by měl být?

Ano, poznal jsem za svůj život pár dobrých učitelů, bez debat, lidí, kteří byli empatičtí, vnímaví, dokázali žáky zaujmout, a tak měli přirozenou authoritu. Pár.

Ten zbytek? Učil, protože nic jiného neuměl, nebo proto, protože to dělá už dlouho, tak to bude dělat dál.

Jeden náš učitel (ale mne neučil) k nám přišel, když jsem byl v sedmé třídě, z gymnasia, kde ho, prý, vyhodili, protože bil žáky. On učil technické kreslení, a ještě nějakou výchovu k tomu (k těm výchovám se ještě vrátím), aby měl hodiny, že, protože technické kreslení byl povinně volitelný předmět, tak ze tří tříd byla jedna, proto by se tím neuživil. On měl poněkud zvláštní „paedagogický“ přístup:

My jsme měli automat na pitíčka, to byla tehdy strašně moderní novinka a jedno pitíčko stálo pět korun. Pro nás to bylo dost peněz, ono za dvacku byla pořádná svačina, i s čokoládou, takže: dost peněz. Kdosi ze spolužáků zjistil, že ta pitíčka jdou normálně vytáhnout rukou, a ano, šla. A protože já jsem obecně drobný (rukavice mám 7 1/2 pouce, dneska, tehdy jsem neměl snad ani 6 pouce), tak jsem pitíčka tahal já. Mělo to jedinou vadu na kráse: nešlo si vybírat příchuť, prostě jsi tam strčil hnátu, nahmatal tetrabrick, a potáhl. No nic, tak jsem tahal pitíčka, a to bylo domluvené, že dva hlídali, a nám dal jeden echo, smluvené, že někdo jde. Tak jsme dělali, že nic. S námi byl spolužák, co měl ve vedlejší třídě sestru, ona tam byla taky, no a jako sourozenci se nějak škorpili. Ten učitel přišel, a co že tam jako děláme. Tak jsme mu, svorně, řekli, že jsme si šli koupit pitíčka. Ta odpověď ho uspokojila (byl tupý, vychlastaný), no a chtěl odejít (a my jsme chtěli tahat další pitíčka, protože, myslím, ještě na tři nezbylo), ovšem v tu chvíli mu došlo, že se ten kluk s holkou nějak škorpili. To vidím před sebou, jako dnes: „chlapče, co to tam děláš?“, a ten spolužák, takovým tichým hlasem (měl takové období, neměl to doma lehké): „níiic, já vůbéeec níic“. A ta sestra, no jako asi každý dvanácti – třináctiletý rošťák „pane učitel, on mě tady bije!“ A on, samozřejmě, nevěděl, že to jsou bratr se sestrou, my, jako správní rošťáci, jsme mu to neřekli a těšili se co bude. Tak mu říká: „chlapče, pojď sem!“, a ten spolužák (asi už ho znal z technického kreslení): „né, né, já nechcíi!“ (on tak mluvil), a učitel, znovu, důrazněji: „chlapče, poslechni, a pojď sem“ (jak na psa). Tak on šel, a když přišel, učitel ho chytil za krkem, jak kot, a říká: „Ty biješ holky?“ a spolužák na to: „né, né, já nebiju holky, vůbéeec, to …“ (a zjevně chtěl říct, že to je jeho sestra), ale nestačil domluvit: učitel, jak ho držel za krkem, jak kota, mu strčil hlavu pod svou paži a mačkal. Spolužák rudý, pomalu mu lezly oči z důlku, my z toho, samozřejmě, měli z počátku legraci, ale to už legrace nebyla, tak jsem vyběhl na chodbu, tam byla třídní, náhodou, tak jsem jí to řekl: že mu mačká hlavu, až mu lezou oči z důlků. Třídní přišla, něco mu řekla (to už se nepamatuju), tak ho pustil, ale kluk byl dobře dojebaný.

Pak mi spolužáci vykládali, jaké měl „methody“ v tom technickém kreslení: začalo to presencí. On, jak byl vypitý, tak si je ani po 1/2 roku nepamatoval jménem, snad nikoho, a do toho byl slepý: „Kolísko?“ „Ale pane učiteli, k nám žádný Kolísko nechodí!“ „Ty lžeš, já tu mám napsáno Kolísko!“ „Ale vážně, pane učiteli, tady žádný kolísko není!“ „Kolísko, ukaž se, kde jsi! Já tě vidím!“ „Ty chlapče, jak se jmenuješ?“ „Lenin.“ „Lenin, pojď sem ke mně a přečti mi to tady:“ „Koleček.“ „Ano, vždyť říkám Koleček: Koleček?“ „Ale pane učiteli, vy jste říkal Kolísko!“ „Ne neříkal, vy lžete! Říkal jsem Koleček! Koleček: pojď sem!“ „A proč, pane učiteli?“ „Koleček, dostaneš ránu, protože jsi říkal, že tady nejsi!“ „Ale já jsem neříkal, že tady nejsem, pane učiteli, vy jste furt říkal "Kolísko“!" „Kolísko, nehádej se se mnou, a pojď sem, dostaneš ránu!“ „Ale já jsem Koleček, pane učiteli!“ „Nelži, Kolísko, a pojď sem!“ „Ale pane učiteli: teď jsme vám to četli, že tam je Koleček.“ „Mě to nezajímá. Koleček, píšu ti černé kolečko!“ (on měl systém černých a červených koleček, černé bylo za trest, červené za odměnu a mazalo černé; kdo měl pět černých koleček, dostal ránu).

Potom, jednoho dne, měl asi delirium, no a úplně zazdil, že má učit tu dvouhodinu technického kreslení a šel do jídelny na oběd. A my jsme, tehdy, měli třídu tak, že z ní bylo vidět jak do, prosklené, spojovací chodby, tak do jídelny, takže oni ho tam viděli, jak se láduje. Tak šli taky všichni na oběd. Až všichni seděli u stolů a jedli, tak mu – asi – došlo, že má mít hodinu, a tak se ptal, co tam dělají. No a na prostou, a pravdivou, odpověď, že ho čekali 1/2 hodiny, a když nepřišel, a viděli ho dlabat, tak šli sami taky dlabat, tak chtěl všecky okamžitě nahnat zpátky do třídy a učit, jenže mu došlo, že by to sám nedojedl, tak bylo technické kreslení jenom jednu vyučovací hodinu. On si, potom, šel stěžovat do ředitelny, jenže neměl si moc na co stěžovat, když sám, namísto aby učil, dlabal oběd.

Ve vedlejší třídě byl spolužák z hodně komplikované rodiny, a jak mu bylo v deváté třídě patnáct, tak tam za ním jezdila kriminálka co chvíli. No, a on v tom technickém kreslení měl s tím učitelem, nějaký, konflikt (co, to si nepamatuju). A bylo počasí asi, jako teď, takže horko, okno dokořán, no a my jsme měli francouzštinu nahoře v patře a viděli jsme do té třídy, a majíce také okna dokořán, i jsme slyšeli. Já mu, zase, změním jméno, budeme mu říkat Novák (u nás Novákové nejsou, takže ideální, a ono se to „Novák“ k jeho jménu i rýmuje, aby ta dynamika příběhu byla zachována). My jsme jenom slyšeli: „Novák pojď jsem!“ „Nasrat!“ „Novák, pojď jsem, dostaneš ránu!“ „Sám dostaneš ránu!“ To už učitel nevydržel a začal ho nahánět po třídě. Fakan, samozřejmě, měl z něj tak srandu, a tak ho napadlo vyskočit z okna na dvůr (bylo to opravdu nízko) a čekat, co to udělá. Samozřejmě, v ten okamžik všecka děcka z horních pater měla „kino“. No, učitel se snažil dostat za nim, ale byl poněkud korpulentní bytost, a do toho už měl roky, takže příliš pohyblivý nebyl, tak se tam nějak „zakousl“ a nemohl ani dovnitř, ani ven. Spolužák to vzal o dvě okna vedle zpátky a sedl si na místo. A učitel: „Novák, až tě chytím, dostaneš pět deset velkých koleček a velkou ránu! Pojď mi pomoct!“ Samozřejmě, že mu nikdo nešel pomoct. Jenže učitelé z horních pater to viděli, ta kdosi přišel, vyprostili ho, on se uklidnil a byl z toho „diplomatický incident“: on, i ten „nezbedný“ Novák, museli do ředitelny, a jak to dopadlo už se nepamatuju, on ten spolužák měl stejně pořád trojku z chování, takže co s ním taky víc dělat, že ano.

Pak jsme měli učitelku na češtinu a výtvarnou výchovu. Na výtvarnou výchovu nás měla jenom rok, a na tu nebyla špatná, jenže to jí na základce neuživí. Na češtinu byla příšerná: neuměla učit, vůbec, neměla žádnou soudnost, a protože se jí pořád někdo na něco ptal, a jí to irritovalo, tak, občas, vybouchla. Já si jenom vzpomínám. že jsme psali nějaký diktát, nebo něco, a jak to skončilo, tak si spolužák na cosi vzpomněl a chtěl to dopsat. Ona to viděla, řekla: „ty podvádíš!“ a praštila ho pěstí do zad tak, že mu vyrazila dech.

Potom měla taky „diplomatický incident“: měla dozor na chodbě, na nohách takové ty plastové sandále na špičatém podpatku (poměrné nízkém, ale to je jedno). No a byla to docela korpulentní bytost. Někomu spadla ve třídě na zem paštika, kousek. Ona do té třídy přišla, a jak už to tak bývá, šlápla na tu paštiku a celou školou se ozvala tupá, ale silná, rána: natáhla se pořádně! Pak bylo ticho, a jak se sesbírala, byla slyšet opravdu řádná facka a: „Dej mi žákovskou knížku!“ Svedla to na toho „Nováka“, protože on opravdu paštiku měl a jemu nikdo neuvěřil, že to neudělal naschvál. No, neudělal, on za to vůbec nemohl, ta paštika tam byla od jedné holky (jsem se později dozvěděl), nicméně protože ten kluk na tom byl, jak byl, tak dostal facku, poznámku (takže ho doma fotr zřezal řemenem, že měl fialová jelita), a ještě šel do ředitelny, a tam na něho stereo půl hodiny řvaly ředitelka a zástupkyně.

On se jí „pomstil“. Ona nějak suplovala technické kreslení, protože ten vypitý učitel marodil. A samozřejmě ona vůbec technickému kreslení nerozumí, tak tam nějak dleli ty dvě hodiny a ona se s ním nějak dostala, zase, do křížku (byla na něj vysazená). A já tam nebyl, ale prý to došlo tak daleko, že na ni vzal kliku od okna (ty byly pořád uvolněné), a ona – trubka: „Ty to nehodíš!“, a on: „Ale hodím!“, a ona – trubka: tak hoď! Tak hodil: klika jí prolétla tak blízko vedle hlavy, že ten zvuk slyšela a udělala do tabule tak 1" hlubokou díru. Učitelka z toho shocku omdlela, takže se volala rychlá, a další „diplomatický incident“.

Pak jsme měli i jiné „zajímavé“ učitele, ale vedle tohoto vlastně ani nestojí za řeč. Jenom, třeba, nějak na nás nevyšel fond hodin na učitele hudební výchovy, tak nás hudební výchovu učila učitelka přírodozpytu s hudebním hluchem. Výchova probíhala tak, že do hudebny se nechodilo, ona přinesla páskový přehrávač, pustila písničku, opsala slova na tabuli, ty jsme si my museli opsat do sešitu, naučit a buďto zazpívat, nebo odrecitovat. Jeden spolužák potom, chudák, z hudební výchovy propadal, protože se nebyl s to naučit zpaměti ani „skákal pes“. Jinak to byly Schlagery, jako „černý muž pod bičem otrokáře žil“, příšerný kitch!

Je to pryč, tehdy jsme z toho měli spíš legraci, dnes se na to, maje jisté skromné psychologické znalosti, dívám poněkud jinak, ale nestěžuju si, tohle byla jedna stránka věci, druhá byla, jak se řešily problémy i „problémy“: I. přiznejte se! II. práskněte ho! III. když se nepřiznáte, ani ho neprásknete, budete potrestání všichni! IV. když se přiznal, nebo ho někdo potají práskl, šel do ředitelny, a tam na něho ředitelka a zástupkyně půl hodiny řvaly (a třídní se na to musela dívat), a V. zavolalo / napsalo se rodičům a dostal ještě doma. I když to nebyla pravda, třeba, kolikrát. Jsou to docela cenné zkušenosti, nestěžuju si. Taky je nesoudím, ono pokud na to ten jedinec osobnostně nemá, no tak potom takhle ale dopadá, že mu z toho „učení“ hrabe. Nesoudím.

Ale rozhodně si jich nevážím! A když si někoho nevážím, nenapadá mne, proč by měl být váženou osobností?

Naše školství je technokratický relikt, fungující na lektorování, a od školské reformy Marie Terezie, nebo Františka Josefa I., se skoro nic nezměnilo. Do života to něco dá, i třeba jen to, že má jedinec možnost vidět a pochopit, jak vnitřně primitivní jsou „vzdělaní“ lidé, ale tím to, téměř, končí. Bohužel.

A víte, co je nejvíc paradoxní? Na začátku osmé třídy nám onemocněl učitel, co nás měl na dílny a na tělocvik, a jak dílny, tak tělocvik, byly společné s tou třídou, co byl ten „Novák“, protože jsme byli rozděleni podle pohlaví (gender tehdy neexistoval, tak se to nekomplikovalo).

Já, jsa asthmatik a alergik, jsem byl z tělocviku uvolněn (tehdy jsem to měl horší, než dnes, ony ale taky léky na alergii, nebo asthma, taky tak nezabíraly, jako dnes), ale na dílny jsem chodil.

Namísto něho přišli staří manželé, důchodci, a učili oni, na střídačku, jak jim to vyhovovalo. Ta paní byla „o hlavu větší než vědro“, jo, věchýtek, táhlo jí na sedmdesát, ten její manžel měl už přes sedmdesát, taky to nebyla žádná „korba“, ale oba dva si pořádek zjednali bez řevu, bez bití, či čehokoli podobného. Oni nás v dílnách učili pravidla silničního provozu, protože to v osnovách to bylo a dílny oni moc neuměli. Taky řešení. A ani s těmi největšími sígry nebyl sebemenší problém: oni něco zkusili, oni je usadili – věděli jak, v klidu, bez nějakých srdcervoucích výlevů, bití, řvaní či poznámek a byl pokoj, a dokonce i „Novák“ se zajímal o pravidla silničního provozu!

Je to stejné jako práce v servisu: pokud má někdo problém s okolím, je to jeho problém a musí si ho vyřešit on v sobě: vyřešit nebo jít dělat jinam. Učitel je to samé: buďto na to má, anebo na to nemá. Ale učí spousta, ne-li většina, těch, co na to nemají.

Upravil/a: quentos

Je to výchovou dnešních dětí. Děti a dospívající nejsou učeni k respektu k autoritám a vzhledem k tomu, že učitel je dětem profesně nejblíže, odráží se to na prestiži povolání. Chybí znatelně i mužský element, vzor a disciplína (ne nutně autoritativní). Školství je přefeminizované, je benevolentní a mírné. Učitel jde často do sporu s rodiči, kteří rovněž mu dost lámou autoritu.

Upravil/a: Dvorní šašek