Důvěra, otevřenost a upřímnost ve vztahu.

Říkat si vždy a za všech okolností pravdu je někde hodně ošemetné. Každý si to totiž vykládá jinak. Někdo, bohužel tak, že se svému partnerovi se vším svěřuje (i s věcmi, které mu mohou ublížit) nebo mu řekne cokoli a pěkně od plic – věci, u kterých by byl i v případě cizího člověka poněkud opatrnější. Znám i případy, kdy se někdo na svého partnera doslova vytahuje a vymýšlí si o sobě neskutečné historky, což je značně hloupé…
Myslím si, že míra empatie a hlavně taktiky je na každém. Naučit to nelze, tu buď v sobě někdo má, nebo ne. Někdo zkrátka bude vždy vztahový slon, jiný to s partnery dokonale umí.
Jestli mám někoho skutećně ráda, rozhodně mu nebudu říkat věci, které by ho mohly mrzet, ponižovat apod. Partner je v mých očích tím nej – proto jsem si ho přece vybrala. Opakem je zase přehnané pochlebování, to je také cesta do pekel. Občas se to přežene stylem, kdy druhému pak „naroste“ sebevědomí takovým způsobem, že je nesnesitelný a všichni – kromě toho, kdo to způsobil (pochopitelně) ho mají za namachrovaného blbce…:-)
Za sebe – vím, koho jsem si vybrala; když ho miluji, chovám se podle toho. Mám za to, že když muž za to stojí, dovede mě rozesmát, je skutečně inteligentní, přitažlivý – vyhovuje mi ve všech směrech, pak se ani nemusí taktizovat, jde to nějak samo, přirozeně.
Myslím si, že „kosti z minulosti“ by se nějak extra vykopávat neměly (ovšem takové děti moc dlouho „zapírat“ nejdou). A přítomnost? Správný partner by měl být hlavně druhému oporou, umět ho povzbudit a stát při něm a ne ho mít na to, aby měl do koho rýpat a na kom si ochladit žáhu.

Kadý vztah je do určité míry i kompromis. K těmto věcem je nutno přistupovat s rozvahou a citem. Samozřejmě že záleží i na partnerech.

Já jsem jednou slyšela hezkou hlášku: „Upřímnost je ve vztahu důležitá, stačí se jí zbavit a je po problémech.“ 😁

Myslím, že to cítíte správně, že naprostá a stoprocentní upřímnost nemusí být vždy dobrá.
Aby to zas někdo špatně nepochopil, neříkám, že si mají partneři vyloženě pořád lhát, ale všechno vědět prostě nemusí. Většinou jde o blbiny, který by ho ale třeba v tu chvíli naštvaly.
Já se jdu kolikrát svěřit radši tchýni a ona mi sama řekne – ani mu to neřikej, nemusí vědět všechno. 😁
A nebo něco já nebo děti rozbijeme nebo koupím něco s čím by nesouhlasil, tak když to zjistí, tak vždycky řeknu – to už je/mám dlooouho. /Většinou to zabírá, vždyť, když to nemělo cenu řešit do teď, celý ten „dlouhý“ čas, tak proč to najednou řešit, že?/ 😁
A jestli myslíte něco vážnějšího, nevěru třeba? Já tohle naštěstí nikdy nemusela řešit, ale kdyby něco, nechtěla bych to vědět, s takovou upřímností by si mohl jít někam… ☹ 🙂

neměl by to být problém, pokud je tam ten „vztah“

každý člověk má právo na soukromí a tajemství. Důvěra je určitě nejdůležitější věc, ale zase záleží na tom, jak ta druhá osoba přemýšlí, jestli je to i pro ní nejdůležitější. Komunikace je právě dobrá, aby partneři probrali problémy a třeba i pokecali. Častá komunikace právě pomáhá předejít různým problémům ve vztahu. Lidská psychologie je dost složitá a individuální. Jinak bych asi neřešil věci, které jsou pro mě nezávadné nebo pro vztah.

Asi nikdo se nesvěří partnerovi úplně se vším, ale čím více budeme otevřenější a upřímnější, tím silnější a pevnější bude náš vztah a budeme se lépe cítit. Každý člověk je jiný a jinak reaguje na partnerovu otevřenost. Prostě se to musí „vychytat“.

Jde o to, po jaké době se do odhalování minulosti dát. Vyzradit na sebe hned od začátku vše a naopak vytknout chyby partnerce hned na začátku je nesmysl. Nelze nastartovat a okamžitě jet stovkou. To vám ulítne střecha i kola. Vlak se musí rozjíždět pomalu a s přibývajícími léty odhalovat víc a víc. Nakonec zjistíte, že o sobě navzájem víte vše a ani to nebolelo.