Co byste dělaly? Kdyby ste viděly…

Protože ze zkušenosti předpokládám, že se jedná jen o těžkou hrubku (y/i), troufnu si odpovědět i já, muž 😉.
Co bych nadělal, asi bych bečel „jako baba“..

Držel ji za ruku a šeptal něžná slůvka s vědomím, že přijímám-li umírání v pokoře, usnadňuji její duši odchod z tohoto světa. Jsou známy případy, kdy pozůstalí byli umdlévajícím důrazně požádáni ať zmlknou a modlí se, neboť jinak svým lkaním a hlasitými nářky mu nechtěně brání v jeho očekávání a odchodu na věčnost.
Doplňuji:
Bohužel tato možnost se mně nenaplnila ani u rodičů ani u náhle umírajícího mladšího bratra. Tome20 bohužel Tvoje přání nemá šanci, aby se Ti splnilo a smiř se tím, že postupně budeš častějším účastníkem pohřbů svých bližních, než se radovat na veselkách příbužných a přátel.

Upravil/a: dudu

Asi by som umrel od zialu…neviem si to predstavit…dufam ze moja mamka bude zit este dlho :(

Loni mi umíral táta. Ten poslední den jsme u něho seděli snad všichni, tiše hrála hudba, vonělo to vánocemi, drželi jsme ho za ruce, vyprávěli, co jsme s ním před lety zažili, snad nás ještě vnímal… A snažili jsme se moc nebrečet, což nám vydželo tak tak do chvíle, kdy jsme překročili práh pokoje… Bylo to strašné, bolestivé, ještě teď brečím. Až Tě to potká, nehledej na netu rady, řiď se srdcem, a s tím člověkem ještě chvilku poseď, ať není sám.

A co s tím chceš dělat? Smrt je součást života, jen jsme si odvykli ji tak nějak vnímat.
Pokud bude osoba ještě vnímat, tak asi být v klidu s ní, aby ten odchod byl kultivovanější. zachovatsi na toho člověka dobré vzpomínky a i jeho rady které ti dával pro praktický život. Tím svým způsobem bude s tebou žít dál.
Ono se to i říká – žijeme tak dlouho dokud na nás ostaní vzpomínají.
Mončo – nauč se češtinu. Mastíš základní hrubky – neříkej nám, že takto píšeš i ve škole. Schválně sem doplň kolik jsi ve své otázce našla hrubek.

Nejlepší, nebo tu kterou máme nejraději?

Každá smrt ,které se nás přímo dotkne je smutná ,ale věř- že i to patří k životu .
Buď s ní až do úplného konce -pokud to jde a tím ji umírání usnadníš a ty si zachováš vzpomínku, že jsi s ní byla celou dobu,kdy jí bylo nejhůř.

To je ale pochmurná otázka :D No,ani si nedovedu představit,co bych dělal,snad to nikdy neuvidim.

ale jdi ty, když bych umíral, tak bych rozhodně se neoplakával ;) jestli to myslíš vážně a má tam být viděli, tak odpověď:

1. nikoho takového jsem nepotkal a ani nepotkám…
2. i kdyby se to stalo, přešel bych to nějak…

bylo by mi smutno

byl bych s tím člověkem do úplného konce a říkal bych mu jaký skvělí život měl atd… uklidňoval ho kdyby se strachoval ze smrti ( i já se bojím a to mi je 23 )

Bylo by mi to hrozně líto a moc bych brečela. Ale na druhou stranu takový je život můj tatínek zemřel v necelých 34 letech a já měla tři roky. Víš člověk tohle musí zvládnout a já věřím že existuje posmrtný život.