Čínské přísloví říká: Existují 3 druhy krásy: žena, kůň a loď. Je možné s jednou krásou žít, druhou mít a o třetí snít?

Odpoveď byla označena jako užitečná

Domnívám se, že vůbec nejde o konkrétní citované objekty krásy, nýbrž o její „třídění“ na základě definice vztahu k ní. Vedle nějaké krásy žijeme (vedle ženy to může být např. i vydařené sluneční ráno), nějakou vlastníme (obraz aj.) a o něčem sníme (lodˇ zde reprezentuje podle mne krásu NEDOSAŽITELNOU, leda ve snech) Jde tedy o normální konstatování zajímavého faktu (rozlišování), nad kterým obvykle člověk nepřemýšlí, nikoliv o zjevný fakt, že vedle žen žijeme, koně vlastníme a o lodích většina jen sní. Ale já většinou vidím věci JINAK, tudíž můžu být „úplně mimo mísu“. :)

1. Brontëová? Nenapsala náhodu „Na větrné hůrce“? Většina žen tenhle román doslova MILUJE! :) Podivné, od ní bych něco takového nečekal, ale jsem dron, takže vlastně normálka. Asi to byla vyjímečně krásná žena, protože pokud jde o touhy, tak VŽDY toužíme po něčem, co NEMÁME. Ženy např. touží být krásné (a to dokonce tak moc, že i když už krásné jsou, tak chtějí být ještě krásnější) a je jasné proč – jiné přísloví to perfektně objasňuje – najde se hodně mužů hloupých, málokteří jsou ale slepí! :D :D :D

Brontëová sice správně odkazuje i na jiné hodnoty, nicméně ty jaksi vidět NEJSOU – a oči při vnímání krásy (obecně při jakémkoliv vnímání) hrají zásadní roli – pokud je objekt krásy fyzické (hmotné) podstaty. (a dokonce i nehmotné krásy LZE s trochou snahy vnímat zrakem, např. hudbu viz > https://www.y­outube.com/wat­ch?v=ipzR9bhe­i_o

Takže korektní výrok by měl být SYNTÉZOU toho, co vidíme i NEVIDÍME (dle harmonického rozvoje osoby ve smyslu ideálu starých Řeků), už jen proto, že i ta největší krása se nejdříve „okouká“ a pak podlehne „zubu času“ (lhostejno jde-li o živý objekt nebo třeba o sochu, termodynamika (2.zákon) nedělá žádné vyjímky) a nejpozději v ten okamžik se ukáže, CO po ní zůstane.

To ovšem NENÍ důvod zavrhovat krásu ve prospěch jiných (trvalejších) hodnot, bylo by to jen zbytečné (jakkoliv z pragmatického hlediska PRAKTICKÉ) sebeochuzování. Stačí chápat, že krása je sice fajn, ale není to nejdůležitější věc vůbec. (jak se mnozí [MNOHÉ!!] chybně domnívají) :)

2. Ne, nenašel jsem ke koním vztah (navzdory snahám). Nejsou ani krásní, ani moc užiteční, spíše mi přijdou v dnešní době jako archaismus, přežitek z dob minulých. Kráva mi přijde hezčí (a MNOHEM užitečnější) a třeba v porovnání s elegancí, ladností a krásou malých kočkovitých šelem (jinak v podstatě neužitečných, není to totiž o užitečnosti!) se zpocené smrduté herky můžou jít zahrabat. Tudíž 2a i 2b jsou z mého hlediska jen zaujatá stanoviska, která chápu, nicméně s nimi nesouhlasím. :)
3. Odhaduji že to bude stejné, jako v bodě 2 – ti kteří se plaví lodí po moři to asi dokáží definovat, ale já jsem poctivá suchozemská krysa a k lodím (na rozdíl od koní) jsem moc nepřičichl. Jistě, dokáži ocenit „krásu inženýrského důvtipu“ z hlediska funkcí, konstrukčního designu aj. – to jde u každé vytvořené věci – počínaje nádobím, přes zbraně a Velkou čínskou zdí konče. Jenže tohle asi de Saint-Exupéry neměl na mysli. ;) :)

Možné to je, záleží pouze na tom, jak má člověk nastavené hodnoty a jak se umí dívat a pozorovat vše kolem sebe.
1.Může to být tak, ale jistě je i celá řada výjimek. Můžeme toužit po kráse okamžiku, po kráse okolí, po kráse hudby či uměleckého díla.
2. Pokud se nad tím zamýšlíme z hlediska filozofie, tak určitě je vše z tohoto bodu pravdivé.
3. Ano, je to tak. Krása vak může být i v tom samotném tvoření.

Žena,kůň a loď. Myslím cca takto: Žena symbolizuje tělesnou touhu – ženu a rodinu, krásu, životní úkol, poslání, domov.
Kůň symbolizuje všechnu ostatní krásu – přírody, umění, přátelství, všechnu hmotnou i duchovní krásu mimo ženy a domova.
Loď pak je sen. Ale o čem snít, když už je žena a kůň? Avšak žena i kůň mají vady, a taky nejsou věčné a uvadají. Loď je život – dopravní prostředek někam – Domů, k věčnosti.
Duchovně hlouběji žijící lidé zpravidla aspoň někdy pocítí dotyk té největší krásy, lásky. Záblesk slunce, největší autority, bytostného slunce v srdci. Anebo alespoň okamžiky přesladkého pokoje a míru. Ale i kdyby nic z toho, pořád se cítí bezpečněji na lodi, než na zemi. – Loď je víc než sen, je to víra a naděje, je to hlas – Světlo svítící do tmy.

1. Duchovní krásu lidí vnímám. Bohužel, nejsem takový charakter, abych,… s ošklivou ženou bych si asi nezačal a třeba ošklivou zpěvačku si sice rád poslechnu, ale když je pěkná, nějaký vliv to má.
2. jak jsem už napsal, koně vnímám jako krásu všeobecně, vyhledávám ji, krásu přírody – oblohy, květin, zvířat, minerálů, krásné písničky, tance, umělecká i řemeslná díla… člověk krásu potřebuje, zvlášť když je drcen kdejakou psotou.

Všechna tato krása, ať už ženy, přírody,nebo duchovní krása mohou citlivému člověku odkazovat na zdroj toho všeho, vše to nese stopu zdroje.
Zem je tvojou loďou, nie tvojím príbytkom. Sv. Augustin
Život je most, a preto na ňom nestavaj dom. Buddha

Milá Ann, rád bych tomu nasadil korunu, jestli chcete. Ono totiž snít je možné o všech krásách. Snění by se mělo nějak ukotvit do zákona jako povinné. Jednoduše nemít a o všem co nemáme snít. Maximální krása tady opět spočívá v odříkání. Opakem je snaha transformovat snění ve vlastnění. Považte- když některou z krás (žena, kůň, loď), získáme pro sebe, stanou se fádními a to si kuřte! A jako cokoli jiného hmotného se rázem stanou starostí. Čili pokud člověk získá jen pro sebe, nic mu to nepřinese a přijdou starosti. Zpočátku člověk pouze schudne, ale přirozeně nabalující se starosti jej pak v důsledku zničí úplně. Proto raději milujme okukovat koně v jejich „přirozeném“ prostředí, lodi na vodě a ženy třeba na ulici, nebo v shopping parcích. A Bůch nás chraň před vlastnickými právy na ně, to zase ano. A jeden stejný Bůh buď milostiv každému, kdo drží třeba muzejní či jiné cenné kousky v osobním vlastnictví a nedělí se o ten úžasný duševní prožitek sdíleného, masového okukování.

Doufám, že jsem otázku správně pochypil ;)