Byla v minulosti Antarktida

Antarktida je jediný kontinent, který nemá stálé obyvatelstvo. Jedinečné je i to, že podle mezinárodní smlouvy (z roku 1959) nepatří žádnému státu a je zakázáno využívat její nerostné bohatství. Všechny státy ji mohou využívat pouze pro mírové účely. Některé další smlouvy (z let 1980 a 1991) pak vymezují i podmínky ochrany životního prostředí Antarktidy.

Historie
Těžko bychom dnes hledali méně pohostinné místo než jižní zeměpisný pól. A přesto vše bývalo jinak… Před mnoha sty miliony let, kdy se moře ještě hemžilo trilobity, existoval na Zemi jeden obří prakontinent Pangea. Okolo něj se rozléval ohromný oceán, který geologové nazvali Panthalassa. Uprostřed Pangey bylo mělké moře zvané Tethys, které se neustále zvětšovalo působením konvekčních sil v plášti Země. Stejné síly způsobily, že se na severu Pangey objevila trhlina, která se stala zárodkem nového oceánu – Atlantiku. A tak někdy před 220 miliony let se Pangea začal rozpadat a vznikly dva menší celky – Laurasia na severu (dnešní Severní Amerika a Evropa/Asie) a Gondwana, která se pomalu sunula na jih. Nakonec se rozpadly i tyto dva kontinenty. Některé části Gondwany putovaly zpět na sever a staly se z nich Jižní Amerika, Afrika a Indie. Zatímco se oceán Tethys začal uzavírat (dnes z něj zbylo jen Středozemní moře), Atlantik se stále rozšiřoval na úkor zbytku oceánu Panthalassa, který již získal podobu dnešního Pacifiku. Ačkoli se Gondwana nalézala přibližně v místech, kde je dnes Antarktida (u extrémního jihu zeměkoule) klima bylo obecně mírné. Ve čtvrtohorách zde bylo subtropické podnebí a Gondwana byla domovem obrovské palety květeny a fauny po mnoho miliónů roků. Avšak oddělením Jižní Ameriky a jejím přemístěním na sever vznikl dnešní Drakeův průliv, jímž začal proudit studený proud, čímž se Antarktida stala tím, čím je dnes – chladným kontinentem, kde se teploty pohybují od minus 50 do minus 27 stupňů Celsia. První písemné zmínky o Antarktidě uvádějí, že ji tvoří masy ledu a sněhu obklopené oceány. Už Aristoteles se domníval, že Antarktida je vytvořena z ledu a předvídal, že přírodní podmínky mrazivého jihu jsou si velice podobné s dalekým severem…

Objevitelé a cestovatelé
Antarktida je nejvzdálenější a nejnehostinnější místo na Zemi, a přesto ji oči lidí spatřili již během sedmého či osmého století. Jako první k jejím břehům doplul na primitivním člunu polynéský mořeplavec Hui Te-Rangiora, kterého na jih zanesl pasát. O své cestě a setkání s plujícími ledovci zanechal zprávu na ostrově Rarotonga, která se zde předávala ústním podáním až současné doby. Cesty na konec světa – k jižnímu pólu – byly činěny z nejrůznějších důvodů a nejrůznějšími „dobrodruhy“: 17. ledna 1773 se přiblížila k jižnímu pólu první opravdová antarktická expedice Jamese Cooka. V letech 1820/21Rus Bellinghausen pluje na jihovýchod od polárního kruhu do končin, kde Cook nebyl. 26. prosince 1839 odplouvá Wilkes k jihu a jeho loď se dvanáct dní plaví podél nového pobřeží, které dnes nese Wilkesovo jméno. V listopadu 1840 a počátkem ledna 1841 expedice sira Jamese Clarka Rosse překonává ledovou bariéru. Na tradici velkých vědeckých polárních výprav naváže v prvních letech 20. století pět evropských států: Švédsko, Německo, Velká Británie, Francie a Norsko – Oto Nordenskjöld se vydává do Weddellova moře, Němec Eric von Drygalsky přezimuje v Zemi krále Viléma II. Jean Baptiste Charcot roku 1903 přezimuje na Wandelově ostrově. A znova 15. srpna 1908 Charcot prozkoumává Adelaidin ostrov a přiblíží se Alexandrově zemi. Na mapách antarktického poloostrova dodnes nesou ostrovy, mysy a hory francouzská jména, jimiž je obdařil. 9. ledna 1909 se výprava Angličana Shackletona nachází pouhých 97 mil od samotného pólu. V roce 1911 Robert Scott zakotvil v zálivu McMurdo. Nejslavnější z dobyvatelů jižního pólu Roald Amundsen vedl výpravu, která 14. prosince 1911 jako první dosáhla nejjižnějšího místa na Zemi mytických 90°. V prosinci 1911 vyrazila k jižnímu pólu na lodi Aurora také první australská expedice sira Douglase Mawsona. Prvním, kdo se odvážil leteckého průzkumu Antarktidy byl v roce 1928 Australan sir Hubert Wilkins. V roce 1928 přezimuje soukromá americká expedice majora Byrda ve Velrybí zátoce v Rossově moři. Pod názvem Operace Highjump zahájilo americké námořnictvo po skončení 2. světové války letecké snímkování Antarktidy. Francouzská expedice založila roku 1949 první francouzskou stanici na Antarktidě – základnu Port-Martin. Polárníci zakreslili mapu Adéliny země a v době polárního léta objevili na Pointe-Géologie velikou kolonii tučňáků císařských (Emperor penguin – Aptenodytes forsteri).

Ještě v roce 1956 je nitro Antarktidy s výjimkou pólu stále neprobádané. Do Antarktidy směřují mezinárodní expedice – Norové, Švédové, Britové a Australané zde budují své základny. Mezinárodní geofyzikální rok (1957–1958) vrcholí spojením vědeckých polárních programů v jeden společný projekt dvanácti států. V 60. letech napadá Američana A. H. Waita využít principu výškových radarů z letadel k měření tloušťky ledu. Na podkladě těchto měření vydá v roce 1983 Scott Polar Institute v Cambridge první glaciologický atlas. S dnešní technikou se zdá, že doba objevů a objevitelů je překonána, ale v Antarktidě stále zbývá spousta bílých míst, která čekají na nové dobrodruhy …

Ještě více se dovíte na:

Zdroj: http://druido­va.mysteria.cz/U­KAZY_VE_VESMI­RU/ANTARKTIDA­.htm

pře pár tísíci lety,tam žádný led nebyl, a pokud tam někdo,nebo něco žilo,je to zamrzlé,ale našli tam pár dochovalých mamutů,

Ne jen tucnáky ,protoze už od jak ziva tam byly jenom zvírata a jak se z 1 kontinentu stalo jich 6 tak nikdo tam nebyl!!!

Zdroj: o zemaku!!