Akceptovali byste muslima ve své rodině, ať už jako svého partnera, či partnera svých dětí?

Nemám nic proti muslimům, kteří své náboženství necpou dalším lidem. Například v Tunisku nejsou tak ortodoxní, při poslední dovolené jsem si tam našel pár přátel, se kterými jsem v kontaktu i nadále.

V rodině si je představit neumím, děti nemám a partnerku muslimku bych nevyhledával. 😃

Mimo jiné, vítej zpět, dlouho jsi tu nebyla, pokud se nepletu.

Upravil/a: Mravenec

Ne. A nepotřebuji k tomu psát román.

Upravil/a: elkon

Partnera svých dětí neovlivníš. Pokud nebudeš partnera svého dítěte akceptovat, poškodíš vztah se svým dítětem, až tak jednoduché to je. Není dobré se lidem montovat do života, včetně vlastních dětí.

Takže máš na výběr: buďto budeš akceptovat partnera svého dítěte takto muslima, nebo nebude Tvé dítě akceptovat Tebe, jednoduché, vybavené.

S mým vztahem k instituciona­lisovanému náboženství je soužití s jakkoli praktikujícím věřícím člověkem, jako životním partnerem, nepředstavitelné, a hlavně prakticky neproveditelné. Nejde vůbec o to, že si jde v pátek do mešity, v sobotu do synagogy, nebo v neděli do kostela, to je to úplně poslední. Jde o přístup k výchově případných dětí, například, já prostě nechci, aby v životě mého dítěte figuroval nějaký svatý parasit, nechci se svatými parasity hovořit, nechci svaté parasity vidět, a už vůbec s nimi nechci řešit věci! Neberu jim to, ale nechci s nimi mít nic společného.

Pokud by si moje dítě, jednou, případně, vybralo ku příkladu to, že chce chodit do náboženství, konvertovalo třeba ke křesťanství, budu to minimálně tollerovat. Ale aby mu baba cpala do hlavy náboženské cypiny, tak to opravdu ne!

To je jedna stránka věci. Druhá stránka věci je, že věřící lidé nahlížejí na spoustu věcí v životě jinak, a věř, že i tehdy, když jsou to pouze věřící „podle jména“, nebo věřící kulturní. To není věc respektu nebo tollerance, to je věc toho, že se neshodneme na základních věcech. Já stavím pouze na faktech, domněnky mne nezajímají. Oni žijí v domněnkách, a ve strachu. Díky, ale nechci.

Mně to ovšem „nehrozí“ (případný partner můj, ani u dětí) 😉
Pokud by mělo jít o „štěstí“ potomka, ano, akceptovala. Pokud by žili v ČR, Evropě… bez problémů.

To asi záleží, jaký by to byl člověk. Muslimové jsou různí, stejně jako ateisté, křesťané a další. Předpokládám, že pokud by se muslim chtěl stát členem nemuslimské české rodiny, tak že by to snad nebyl nějaký radikální fundamentalista. Pamatuji doby, kdy většinu teroristických útoků v Evropě páchaly skupiny hlásící se ke křesťanství (IRA, ETA). Tak si myslím a doufám, že když je někdo muslim, že není automaticky špatný. A když někdo není muslim, tak není automaticky dobrý.

Jako že by si syn přivedl domu slečnu,která by byla zahalená a neviděli bysme jak vlastně vypadá?