Vzpomene si někdo, že před 48 lety k nám vlítli Rusáci?

„Moc pamětníků mezi námi již není“........­.......to jako že už vymřeli?
To asi ne.
Byla to prostě regulérní okupace......­.......... se vším všudy.
Byl to šok..........­......atd....­.............­...........ale byla to „jen“ okupace.
To horší přišlo až pak.
Ta komunistická normalizace.
Ta měla ve svých důsledcích daleko horší dopad.
To,co se dělo – to už prováděli Češi Čechům.
Samozřejmě,že našim komunistům špitali Ivani do oušek,ale hlavní aktivita – jak jinak – byla Made in ČSSR.

Pamatuji si to,ale mluvit pouze o Rusech není moc objektivní.Oni zde byli i Ukrajinci,Bě­lorusové,Kaza­ši,Tádžici a další kromě Rumunů.Co se týká toho kdo se sem valí,tak mám pocit že se sem v současné době valí spíše Ukrajinci.Budme trochu nestranní.

Každý rok si vzpomenu, tady na západě jich byly mraky;)

Vojáci mají všude vše direktivně (někde se hlásí i dobrovolně), ti obyčejní kluci ani nevěděli kde jsou a proč… proč po regulovčíkovi hází dav kameny.....
Kromě Rumunů sem „vlítli“ všicbni, Poláci, Maďaři, Němci, Bulhaři…
Přišli nám „pomoci“ uhájit socialismus , před případným ohrožením = vpádem USA armády..(V což někteří zdejší snílkové doufali. Nebyl však vhodný čas… „Socialismus s lidskou tváří“ se Dubčekovi nezdařil, tehdy nešlo některým politikům ani tak o budoucnost v kapitalismu­.....). Ta nedorazila, přestože měli u hranic vojenské cvičení…
Respektovali poválečné rozdělení světa. V Německu byla jen hrstka amíků, proti spojeneckým vojskům Varšavské smlouvy a snadno by ještě přišly další posily…
Západ se zachoval stejně jako v minulosti nebo k Maďarsku r. 1956
"Jaký však byl postoj Západu? Přestože americký ministr zahraničí a militantní antikomunista v jedné osobě J.F. Dulles sliboval politiku zatlačování a osvobozování, zůstalo pouze u proklamací. Prezident Eisenhower nehodlal zasáhnout do maďarských událostí, neboť hrozila možnost vypuknutí konfliktu se Sovětským svazem. Velká Británie a Francie byly zaměstnány současnou Suezskou krizí a aktivitu nevyvíjely.

USA a země Západu dokonce ani nevyužily možnost spojit obě události v jedno hlasování na půdě OSN. Jediné, co bylo nakonec podniknuto, bylo hlasování Valného shromáždění OSN, které odsouhlasilo požadavek na stažení sovětských vojsk. Bylo však prázdným gestem."
http://studena­.valka.cz/madar­sko_1956.htm

Upravil/a: da ny

Ano, vzpomínám.Bylo mi 15 let a od Harrachova z polských hranic jezdili tanky.
A viděl jsem je i v noci 20. srpna, otec přišel z odpolední směny domů, vzbudil mně a říkal ať se jdu s ním podívat na projíždějící tanky.Už v noci bylo u silnice hromada lidí a bavili se, proč jezdí a co jsou zač.A ráno v šest hodin jsme se to dozvěděli z rádia.

Vzpomenu si na to každý rok. Bylo mi tehdy 14 zpráva mě tehdy s taťkou zastihla v zahraničí. Bylo to velmi dramatické, týden jsme se nemohli dostat domů a pro mně to tehdy bylo velké trauma, úžas, nic jsem nechápal

Pamatuji, velice přesně. Na 21.8, ale i na následující dny a měsíce. Pravdou je, že tak jak je během dneška popisována tehdejší situace v mediích, tak to tedy nepoznávám

Proč bych si na to nevzpoměl. Bylo mně 22 let.
Téměř celý národ byl proti . Nosili jsme trikolory. Lidé diskutovali s vojáky. Někteří vojáci ani nevěděli kde a proč tu jsou ! Na to, že to okupace se vším všudy opravdu byla a na to co si lidé dovolili vůči vojákům , bylo naštěstí minimálně mrtvých !!

Západu to bylo naprosto fuk. Bylo to domluvené a západem odkejvané stejně jako rozdělení Evropy na konci II. sv. války !!! Prostě tak to bylo rozdělené a my jsme patřili na východ. Doba tenkrát k velké změně ještě nedozrála.
Je zajímavé , že tanky Varšavské smlouvy se hrnuly do Čech k západní hranici a za čárou nevyhlásili ani pohotovost.

Dneska by se z toho podělali!

Upravil/a: mosoj

Vpád vojsk V.S. potvrdil jen to, že nás bývalý SSSR v druhé sv. válce nepřišel jen tzv.osvobodit, ale zabrat a podmanit. Kdyby chtěl SSSR pouze porazit Německo, stačilo by přejít přes Polsko. SSSR šlo přinejvíce jen a jen o „sféry vlivu“.

Patřím do generace o níž autenticky vypovídá film Rebelové. Události a naděje související s pražským jarem jsem prožíval velmi intenzivně. Tím hlubší pak byla hrůza a pocity nejen z 21. srpna 1968, ale též kvůli krvavým událostem roku 1969. I dnes se mi těžko popisuje atmosféra v autobuse, kterým jsem právě cestoval do práce když rozhlas oznámil, že se k nám valí vojska pěti tzv. spřátelených armád, ale hlavně jsem se nesmířil s řáděním dělníků z lidových milicí v Brně při prvním výročí srpnové anexe. V době tzv. normalizace jsem pak byl označen za oportunistu a s tímto kainovým znamením dvacet let žily i obě naše děti. Proto prosím o pochopení, pokud pobouřeně reaguji na neustálé žvásty zdejších obdivovatelů starých pořádků. Nemohu si pomoci, ale přes snahu o jakési usmíření se mně z nich i po létech dělá zle od žaludku, a byť povaha mírná, jsem ve specifických případech přípraven v duchu repliky „za hubu, přes hubu“ použít násilí. Vždy připraven a stále ještě v dobré kondici.