Vedou těžce postižení jedinci důstojný život?

Důstojnost je zajištěna tím, že takoví lidé nejsou na okraji společnosti, nebo deportování do táborů, ale je o ně pečováno a postaráno – právě ve shora uvedených centrech. Tyto jim zajistí důstojný život, i když si to osoby neuvědomují, umyjí je, nakrmí,… Přijde mi to uvědomělé.

Ano i ne. Otázka o jakou důstojnost se jedná. Protože i na ni se dá dívat z vícero hledisek (takže záleží na úhlu pohledu i typu důstojnosti). Každopádně jako důstojné/vážené je brát nelze, oni se ani nemohou chovat tak, aby byli důstojní.
Avšak my se k nim důstojně chovat můžeme (měli bychom) a to je ta důstojnost, která nepramení z nich, ale která jim je zaručena.
Ale nikomu bych to nepřál a mít možnost, tak raději tu eutanázii. Říkám si, že kdyby se milovanému člověku něco takového stalo, tak bych se o něj staral klidně po zbytek jeho života (i když už by to ani nebyl on… spíše už jen z úcty k tomu, kdo byl dřív, a ano, bylo by to velké břemeno a povinnost). Ale pokud by to bylo opačně, nechtěl bych třeba, aby se má budoucí manželka o mě musela takhle starat. Nepřál byh jí to; ale nechtěl bych ani aby se o mě kdokoli jiný takhle staral. Sám bych takhle „živořit“ nechtěl…
Takže tak. Důstojný život jim je poskytován, oni sami moc důstojní nejsou… a celkově to není moc důstojné. Péče tam samozřejmě je, ale z hlediska morálky, mravů, hodnot,… to prostě důstjnost není.

Upravil/a: Disraeli

Opět, „filosofická“ stať pomalu na A4, ale význam a materie pojmů, o kterých se hovoří, zcela uniká.

Důstojnost, dignita, je soubor pravidel, která se vztahují k bytosti nadané přirozenou inteligencí, což je nejčastěji člověk.

Tato pravidla dělíme na inherentní, ontologická, indivisibiliter ac inseparabiliter, a na kontigentní, která jsou výsadou.

Lidská důstojnost je materií, statkem i cílem všech lidských práv, neboť lidská práva mají chránit lidskou důstojnost a ukazovat na důstojnost člověka.

Tento koncept platí na celém civilisovaném světě, s výjimkou KLDR: vysoce vážený soudruh Kim Il Seung nepřiznával lidská práva zrádcům, kolaborantům s japonskými imperialisty a nepřátelům zřízení. Tedy, v KLDR jsou všecka lidská práva kontigentní.

Jinak na inherentní a kontigentní dělí lidská práva křesťanská theologie, i islám, jen se liší, oproti našemu pojetí, v tom, která práva jsou inherentní a která kontigentní.

Celý problém našeho systému lidských práv je, že téměř na všecka práva pohlížíme jako na práva inherentní, arciť inherentní de facto, přirozeně, nejsou, nemohou být. Inherentním právem je, bezpochyby, právo na život, právo na nedotknutelnost osoby a obydlí, právo na přístup k základní zdravotní péči, vzdělání atp. Právo vlastnit a pokojně užívat majetek je inherentní co do podstaty, ovšem kontigentní proto, protože nejprve musí nějaký majetek být, aby ho bylo možné vlastnit a pokojně užívat. Také proto téměř celá Evropa – tu více, tu méně – vytváří paternalistická zřízení, a proto mladí tak silně tíhnou k „levicovému“ smýšlení.

Důstojnost těžce handicapovaných je zajištěna reálně, a to s ohledem na finanční možnosti, politiku, protože to, kolik peněz se dá na debilní děti, a kolik na debilní dědky, tedy nad rámec skutečně nezbytně nutný, je věc ryze politická, a také nastavením, postoji, hodnotami a cílem společnosti. On je to dobrý business, oni mají ty příspěvky na péči atp., takže je o ně, po materiální stránce, postaráno docela dobře. Já jsem nikdy nebyl v útulku pro debilní děti, nebo v útulku pro debilní dědky, nebo v něčem podobném, ale znám docela dobře starobinec. Mají tam čisto, teplo, strava je, s ohledem na finanční limity, slušná. Mají adekvátní polohovací postele z dotací, v tom není problém. Je to taková „směska“, jsou tam lidé, co prakticky pomoc vůbec nepotřebují, až po silně dementní ležáky.

Pokud je někdo ležák, a je dementní k tomu (což je většina), tak důstojnost se smrskne na to, aby byl zavčasu a pořádně umyt a přebalen, pravidelně krmen a strava mu vhodně upravena (protože nemůže mít zuby, oni si jimi pokousají jazyk), a aby je pravidelně kontroloval lékař. Nic moc víc pro ně ten ústav udělat nemůže.

Jsou i aktivity navíc: chodí za nimi různí dobrovolníci, vodí jim i psy, ku příkladu, atp. Zbytek je ale na rodině, sociálním fondu.

Nevím, co moc víc dělat. Oni ti těžce postižení lidé nevyžadují ani tu důstojnost, která je jim zajišťována. Pokud na to mají a mají individuální péči, tak se to ještě o cosi zlepší, ty celkové podmínky pro život, ale když to srovnáme se situací např. za Husáka, nebo i v devadesátkách, tak se mají opravdu dobře.

Je prostě pošetilé dívat se na to optikou racionálně myslící bytosti. Velmi pošetilé.

Pro ošetřovatele to může být výzva a hodně z nich to určitě dělá s láskou. Minimálně jednu takovou paní znám. Oproti minulému režimu se toho hodně změnilo, dříve takoví a jim podobní lidé byli odkázaní na pobyt u okna, maximálně na balkonu. Venku vidět nebyli. Jako kdyby žádní vozíčkáři neexistovali.