Už jste si někdy někoho s někým spletli a s jakými následky?

Cha, mám takkovou zvláštní poruchu – nepamatuji si xichty s vyjímkou těch, se kterými se stýkám pravidelně a hodně často. Je dost unavující to pokaždé vysvětlovat, když mě někdo osloví a já ho nepoznám, nezřídka jde jen o formality (pozdravy apod.), takže se z toho snažím „vyvléknout“ – pokud to jde. Je to prostě otravné a mohl bych napsat celou knihu o komplikacích a trapasech z toho plynoucích. Takže jeden z těch veselejších „případů“. >

Jednou se mi stalo, že do výtahu přistoupil maník, povídá „Nazdar!“, tudíž na to já diplomaticky „Čau“ (nedokázal jsem ho nikam zařadit/rozpoznat), jedeme výtahem, klasická konverzace ve stylu" „Jak je?“ – „Ále znáš to, pořád fofr – a co ty?“; „No to mi povídej. nevím kam dřív skočit:“ atd. – tímhle stylem jsme „prokecali“ několik pater, pak jsem vysoupil z výtahu, řekli jsme si čau a tím to skončilo. Pochopitelně jsem se snažil vybavit si, kdo by to tak asi mohl být, odkud se známe, ale na nic jsem nepřišel a ostatně to moc neřešil, už jsem přivyklý, stává se mi to poměrně často. Nicméně…

Asi za 2 hodiny odcházím a dole ve vestibulu dotyčný maník stál a mávl mi na pozdrav. Nedalo mi to a povídám mu – „Hele, jestli mě znáš, tak dost možná víš, jak mizerně jsem na tom s pamětí na obličeje, můžeš mi říci, odkud se známe?“ Maník se děsně rozchechtal a povídá: „Nemůžu uvěřit, že si na mě nepamatuješ, Petře!“ A já na to: „No jo, to asi bude tím, že nejsem Petr.“ A pak jsme se tlemili oba tak děsně, že chudinka recepční asi přemýšlela, jestli na nás nezavolá ochranku. :D

Upravil/a: quentos

Jednou, mezi 15 a 18 rokem života jsem na ulici zpovzdálí zamávala na mladýho maníka na kole, domnívajíc se, že je to jeden z mladších známých rodičů, docházející do kynologického klubu, ale ouha… on to byl někdo úplně cizí, a já se ho pak pár dní nemohla zbavit, protože se asi zamiloval nebo co. I když jsem se omluvila, že jsem si ho s někým spletla.

Můj příbuzný z Karviné mě vyprávěl skutečnou příhodu, která se stala jeho známému, který se jmenoval Anděl. Jedna část Karviné se jmenuje Ráj.
Když byl na oslavě narozenin ve vedlejším Č.Těšíně, zastavila ho hlídka VB. Na otázku jak se jmenuje, řekl že je Anděl. Ještě než stačil vytáhnout občanku, se jej příslušník zeptal odkud je. Řekl, že z Ráje. To už bylo na něj moc, ani nečekal až vytáhne doklady a hned mu namasíroval záda obuškem. Jelikož měl Anděl upito, byly jeho pozdější stížnosti marné. Ostatně jako téměř vždy za Komančů.

Občas se mi to stane. Nemám dobrou paměť na obličeje.

Jednou jsem chtěl oslovit jednu Vietnamku v domnění, že je to moje bývalá spolužačka z OA a byla to úplně cizí ženská, která na mě promluvila anglickým jazykem. Úplně mě z toho vykolejila. Ve třídě jsme měli totiž jednu Vietnamku.

Před asi dvěma lety jsem oslovil desetiletou holčičku, protože jsem se jí chtěl zeptat na čas. Ona začala mluvit jiným jazykem a tak jsem začal mluvit stejným jazykem, což způsobilo, že začala mluvit česky a řekla mi, že musí jít pryč, protože se nemůže bavit s cizími lidmi.

Nechápu, co jsem udělal špatně při rozhovoru s tou dívkou. Byla velmi roztomilá, ale asi neměla čas. Když jsem byl o ještě něco mladší, stýkal jsem se s asi dvaceti, možná až třiceti dětmi, kteří byli o takových pět let mladší. Samozřejmě ne najednou.

Děti jsem učil různé rošťárny, říkal jsem jim vtipy a předváděl se. Dokonce jsem si pozval jednoho třináctiletého kluka domů a já jsem zase navštívil jeho, když rodiče byli pryč.

Byla to psina, ale staré časy jsou pryč

Já si takhle spletla na nástupišti blonďatou holku stejný figury i bundy
s mojí ségrou! Byla ji tak podobná bafla jsem na ni..vyjekla jak se lekla
a trapas jak „Brno“ já řekla promíííň, spletla jsem si Tě s mým dvojčetem!
Usmála se a odešla..
Byla úplně její dvojnice fakt, ale my si nejsme vůbec podobný.
..
aliendrone,
tak teď sem málem spadla ze židle 😁

Upravil/a: briketka10

A kolikrát… tuhle třeba v Brně jednoho VŠ studenta s tajemníkem katedry… následky žádné, jen se po mém pozdravu zajímal, komuže se to podobá…

Nejde o mě, ale jeden známý je podobný Kajínkovi. Když Kajínek uprchl z Mírova, dotyčn, který bydlí v této oblasti, jel po silnici, která objíždí Mírov a vedla přes Moravskou Třebovou směrem na Prahu.

Policie kontrolovala každé auto, tudíž dotyčného zastavila. I když předložil své doklady, nevěřili mu, zavedli ho na oddělení do MT, telefonovali, prověřovali, nakonec ho propustili, po několika hodinách mohl pokračovat dál. ,

Sice se mu omluvili, říkal, že to byl nepříjemný pocit, že už by to nechatl podruhé zažít. . Zatím Kajínek utíkal dál.

Upravil/a: annas

Dvakrát se mi stalo, že jsem oslovil špatného člověka. Jeden měl stejné jméno a myslel jsem si, že je to kolega ze soutěží, druhého jsem si spletl s bývalým spolužákem. Nevysvětloval jsem nic, když jsem poznal svůj omyl, volil jsem co nejrychleji ústup.