Historie úprav
Odpověděl/a – 29.leden 23:42
Cha, mám takkovou zvláštní poruchu – nepamatuji si xichty s vyjímkou těch, se kterými se stýkám pravidelně a hodně často. Je dost unavující to pokaždé vysvětlovat, když mě někdo osloví a já ho nepoznám, nezřídka jde jen o formality (pozdravy apod.), takže se z toho snažím „vyvléknout“ – pokud to jde. Je to prostě otravné a mohl bych napsat celou knihu o komplikacích a trapasech z toho plynoucích. Takže jeden z těch veselejších „případů“. >
Jednou se mi stalo, že do výtahu přistoupil maník, povídá „Nazdar!“, tudíž na to já diplomaticky „Čau“ (nedokázal jsem ho nikam zařadit/rozpoznat), jedeme výtahem, klasická konverzace ve stylu" „Jak je?“ – „Ále znáš to, pořád fofr – a co ty?“; „No to mi povídej. nevím kam dřív skočit:“ atd. – tímhle stylem jsme „prokecali“ několik pater, pak jsem vysoupil z výtahu, řekli jsme si čau a tím to skončilo. Pochopitelně jsem se snažil vybavit si, kdo by to tak asi mohl být, odkud se známe, ale na nic jsem nepřišel a ostatně to moc neřešil, už jsem přivyklý, stává se mi to poměrně často. Nicméně…
Asi za 2 hodiny odcházím a dole ve vestibulu dotyčný maník stál a mávl mi na pozdrav. Nedalo mi to a povídám mu – „Hele, jestli mě znáš, tak dost možná víš, jak mizerně jsem na tom s pamětí na obličeje, můžeš mi říci, odkud se známe?“ Maník se děsně rozchechtal a povídá: „Nemůžu uvěřit, že si na mě nepamatuješ Petře!“ A já na to: „No jo, to asi bude tím, že nejsem Petr.“ A pak jsme se tlemili oba tak děsně, že chudinka recepční asi přemýšlela, jestli na nás nezavolá ochranku. :D
Odpověděl/a – 30.leden 0:27
Cha, mám takkovou zvláštní poruchu – nepamatuji si xichty s vyjímkou těch, se kterými se stýkám pravidelně a hodně často. Je dost unavující to pokaždé vysvětlovat, když mě někdo osloví a já ho nepoznám, nezřídka jde jen o formality (pozdravy apod.), takže se z toho snažím „vyvléknout“ – pokud to jde. Je to prostě otravné a mohl bych napsat celou knihu o komplikacích a trapasech z toho plynoucích. Takže jeden z těch veselejších „případů“. >
Jednou se mi stalo, že do výtahu přistoupil maník, povídá „Nazdar!“, tudíž na to já diplomaticky „Čau“ (nedokázal jsem ho nikam zařadit/rozpoznat), jedeme výtahem, klasická konverzace ve stylu" „Jak je?“ – „Ále znáš to, pořád fofr – a co ty?“; „No to mi povídej. nevím kam dřív skočit:“ atd. – tímhle stylem jsme „prokecali“ několik pater, pak jsem vysoupil z výtahu, řekli jsme si čau a tím to skončilo. Pochopitelně jsem se snažil vybavit si, kdo by to tak asi mohl být, odkud se známe, ale na nic jsem nepřišel a ostatně to moc neřešil, už jsem přivyklý, stává se mi to poměrně často. Nicméně…
Asi za 2 hodiny odcházím a dole ve vestibulu dotyčný maník stál a mávl mi na pozdrav. Nedalo mi to a povídám mu – „Hele, jestli mě znáš, tak dost možná víš, jak mizerně jsem na tom s pamětí na obličeje, můžeš mi říci, odkud se známe?“ Maník se děsně rozchechtal a povídá: „Nemůžu uvěřit, že si na mě nepamatuješ, Petře!“ A já na to: „No jo, to asi bude tím, že nejsem Petr.“ A pak jsme se tlemili oba tak děsně, že chudinka recepční asi přemýšlela, jestli na nás nezavolá ochranku. :D