Také máte pocit, že dnešní mladí už nechovají ke starým takovou úctu jako kdysi?

Přesně toto říkala už řada generací před námi. Myslím, že je to stále se opakující děj, i když musím přiznat, že v mnohém máš pravdu. Je to dáno i stavem společnosti, školou, dostupnou kultůrou a pdobně.

Myslím si, že mladí si ze starých berou často příiklad, takže je to oboustranné,.

Osobně si myslím, že není třeba se vzájemně milovat, ale respektovat a chovat se slušně.

A z čeho by ta úcta měla vyplývat?

Jak už předeslal Disraeli: to, že se někdo dožil 60, 70, 80, nebo třeba 120, let a priori přeci nic neznamená.

Spousta lidí starší generace má tyto vlastnosti:

1. žijí v illusi, že dříve bylo všecko lepší,
2. žijí v illusi, že oni byli a jsou ti slušnější,
3. žijí v illusi, že to, že tady straší 60, 70 a více let automaticky znamená, že jsou chytřejší, vzdělanější, zkušenější,
4. žijí v přesvědčení, že každý, kdo je mladší, než oni, je blbý a bytostně touží po tom, aby mu oni předávali ta svá „moudra“.

Jenže ono to tak není.

Pomineme-li např. technický pokrok, o jehož přínosu bychom mohli sáhodlouze polemisovat, který je ale faktem, tak třeba péče o seniory v domovech důchodců, o hospicích a různých těch stacionářích, arciť není dokonalá a můžeme k ní stále mít spoustu oprávněných výhrad, se násobně zlepšila. Za Husáka, a z části i v devadesátkách, byl typický domov důchodců starobinec v nějakém vybydleném zámku, s pokoji pro šest, osm, chovanců, s podfinancovaným pečovatelský personálem, který páchl výkaly a močí, a kde by si chovanci rádi připlatili za vězeňskou stravu. Samozřejmě, byly mezi jednotlivými ústavy rozdíly, ale obecně ten stav byl velmi, velmi neutěšený. Stejně tak inventarium, personál a celkově stav např. léčeben dlouhodobě nemocných, oddělení následné péče, a podobných oddělení nemocnic, jejichž pacienty, samozřejmě, nejsou jenom senioři, ale kde senioři tvoří drtivou část pacientů, se skokově zlepšil.

O takových věcech, jako jsou university třetího věku, různé linky pro seniory, kursy počítačové / mobilní gramotnosti atp., ani nemluvě.

Když se nad tím tak zamyslím, tak myslím, že mohu konstatovat, že v žádné epoše neměli staří lidé takové možnosti, jaké mají dnes, od prakticky jisté pense, přes různé ty sociální a pečovatelské služby, ať už v terrainu, ambulantní nebo formou pobytu, senior taxi, Babišovu slevu ve veřejné dopravě, ale i třeba dostupnost různých těch protetických pomůcek – berlí, orthes, invalidních vozíků, pojišťovna hůře mobilním zaplatí výtah do patra, auto, včetně jeho úpravy na ruční ovládání, nebo ovládání jednou nohou atp. Já rozhodně nepatřím ke starší generaci, a přesto si pamatuju „Krippelkáry“ na takový ten ruční pohon.

Jo, že je spousta seniorů osamělých, že je „uklidila“ rodina do domova důchodců atp.? Ano, někde je to čirá vypočítavost: čím dříve bába / dědek natáhne brka, tím dříve budeme dědit. A? Jak si kdo ustele, tak si taky lehne! Tohle bylo, je a bude. Ale velmi často je to tak, že s tím dědkem / babkou ani prase nevydrží. A čím dál tím víc je to dáno, taky, tím, že Helmut řádí, jako černá ruka, čím dál, tím více, lidí po sedmdesátce má v hlavě Helmuta, co schovává ty věci po baráku, ať už je to Parkinson, nebo Alzheimer, nebo je to třeba demence z chlastu. Ten dementní člověk to nevidí, ale on tu odbornou péči potřebuje. Ono to pak, totiž, končí třeba bytem dokořán, lejnem uprostřed koberce v obýváků a děda pryč. Nebo vytopením sousedů. Jistě, takoví chovanci by měli být v nějakém „domově Alzheimer“, ovšem ty jsou u nás jenom dva, a proto se primárně zaměřují na chovance, kteří nemají na péči v domovech pro seniory nárok, protože onemocněli v nižším věku.

Že pošlou mladí dědka doprdele? Ono, totiž, tomu poslání doprdele vždycky předchází jemnější náznaky, že o tomto nelze hovořit. Vždycky, když má někdo problémy se svým okolím, měl by začít u sebe a nehledat problém, primárně, v tom okolí. Netvrdím, že ten problém musí být vždycky v něm, ale většinou ano, a navíc, jediné, co člověk může změnit, je on sám. Tak proto.

To je tak asi celý příběh, jako. Na rovinu, je spousta starých lidí, kteří jsou jenom na obtíž: celý život támhle někde ve fabryce na výrobu čudlů skládal čudle do krabičky, neumí pořádně uvařit ani Kartoffelsuppe, ale je přesvědčen, že díky tomu, že je starý, je moudrý, protože pamatuje Gottwalda, jak řval z balkónu. Není. A je přesvědčený, že se může do všech a do všeho montovat, a že je na to každý zvědavý. Nemůže a není. Ono takoví jsou i mladí lidé, akorát mladí se nedožadují té pozornosti s takovou automatickou bohorovností. Pak jsou staří lidé, kteří něco umí, něčím si prošli, něco zažili. Jsou s tím vypořádáni, berou to tak, jak to reálně je, a ano, je o čem se s nimi bavit. Lze to illustrovat, velmi pregnantně, třeba na kuchařích: oba budou mít 65, tj. kariéra za sebou: jeden dělal posledních dvacet let chiefa de cuisine v hotelu Pup, Moskva a Intercontinental (obrazně řečeno), před tím vařil v Singapuru, NY a v Münchenu. Druhý má „nátisk“ a celou svou kuchařskou kariéru završil mícháním kaťáků v Hospodě na růžku. Je asi jasné, že ten druhý toho v kuchyni moc neukáže, tedy ukázat může, ale ne v dobrém slova smyslu.

To je myslím obvyklá reakce, ani já, pokud se dobře pamatuji, jsem nebyl moc jiný.

1. Ano, mravy jdou obecně dolů, hlavně v Západním světě plném západních „hodnot“.
2. Názor starších generací na to, že mladí jsou neslušnější a nevychovanější, než kdy dřív, je tu odedávna v různých časech i místech. Většinou je to spojeno s idealizováním si časů minulých (svého mládí). Ovšem někdy je to opravdové zhoršení… kdy je mládaž vulgárnější, ale pozor (!!), nejen mládež, postihuje to všechny věkové skupiny a docela hodně i staré. Vidět staré – vulgární lidi taky není nezvyklé – ve společnsoti s upadajícími mravy. Mladší jsou často akorát takoví ti „první na ráně“, ale ani to nemusí být pravidlem.
3. Úcta je úplně o něčem jiném než o věku. Pokud je starší člověk slušný, má za sebou nějaký kus poctivě odvedeného života, ať už je jinak jakýkoli, tak si zaslouží úctu. Ale neuznávám myšlenku, že si člověk automaticky zaslouží úcty jen proto, že už má svůj věk. Klidně to může být 70letá osoba a může být vulgární, opilecká, zhýralá, nevychovaná a velmi omezená. Jsou staří lidé, kteří jsou kriminálníci, vrazi, zloději, násilníci, úchylové, bezdomovci, opilci, „toxické“ osoby, vysoce vulgární a agresivní. Zaslouží si úctu jen proto, že už mají svůj věk? Ne, je mi jedno jestli má člověk 80 nebo 15 nebo kolik, úctu si zaslouží podle toho jaký je, jak se chová a co dělá… Kriminálníků samozřejmě tolik nebude, ale vulgárních postarších osob je nespočet… a úctu si nezaslouží.

Charakter a osobnost jsou s fyzickým věkem jen málo propojené.

Dnešní doba nevychovává jen mladé, ale vychovává/ovlivňuje všechny – i tebou uvedeným způsobem. Takže to nejsou jen mladí, kdo se tak chová, ale i lidé ve středním věku nebo i důchodci.

Upravil/a: Disraeli

Já myslím, že to platí vzájemně, neházel bych to jen na mladé.

Jednoducho povedané – vo väčšine prípadoch deti sú zrkadlom vývoja rodičov a prostredia, v ktorom vyrastajú…

Aj keď zrkadlo ideálne rovné, ale čiastočne deformované vplyvom ďalších javov prijatých z okolia, jeho základné prvky ostávajú.
Je prirodzeným vývojovým javom
ich snaha osamostatniť sa, odlíšiť sa od zastaveného času minulosti, nebyť prispôsobené ako mimikry skryté v priestore a súčasne žiť svoj život podľa vlastných predstáv, často aj chybných, prevzatých od okolia.
Nakoniec sa po čase stávajú sa rovnako mimikrami a prispôsobujú sa okoliu rovnako ako ich rodičia a nechápu, prečo ich deti sú iné. rovnako, ako to nechápali ich predkovia.
A kolobeh vzťahov sa otáča ako ramená kolotoča

Upravil/a: led

Okey, budu předstírat, že nejsi troll a odpovím ti na otázku. Já sám jsem se se svým dědem moc často nesetkával, to až v dnešní době se vnoučata vidí s bábou a dědem každý měsíc, ne-li týden. To jednak.
A jednak jsme byli mnohem horší, alespoň já a moji kamarádi. Vždycky, když mi máma chtěla napráskat na prdel, tak jsem zdrhal, ale dnešní děcka se nemlátěj, bo jsou moc hodný a chovaj se inteligentně a taky protože kdyby se mlátily, tak by radši čuměly do mobilů a neutíkaly a nechaly se seřezat.

Upravil/a: Wallace

Chovaji se tak, jak je vychovali jejich rodice.
Slysela jsem, ze v den vyplaceni duchodu maji duchodaky nejvetsi pocet navstevniku! Je to smutne.