Smysl života je plodit děti?

Biologicky a věcně: jistě, protože je to nejsilnější pud*. Zachování života (a předání „svých informací“), přežití. I když dnešní doba a její „výdobytky“ dokážou i tento pud utlumovat i ničit.
*Hned vedle pudu sebezáchovy a třeba mateřských (případně i otcovských-ochranitelských) pudů. Což je v podstatě všechno o tomtéž; o zachování života, jeho množení (tak se zachovává z dlouhodobého hlediska, mimo jednotlivce, pro budoucnost a odkaz), jeho ochránění, atd. Všechny formy života. nehledě na to, jak jsou vyvinuté, mají jeden základní cíl – účel – smysl, a to PŘEŽÍT. A z toho vyplývající taky; množit se. Bez toho život zanikne (a ten jedinec též – protože jinak by žil v těch potomcích – částečně, geneticky).

Individuálně, psychicky, subjektivně a lidsky (jakože platí pro lidi): Život má takový smysl, jaký mu dáš (hodnotově). V čem sám smysl vidíš, důvody proč žít, pro co žít, atd.

V principu: smyslem života by měl být samotný život. jeho přožívání, zažívání. Zkušenosti, učení, jistý růst. Taky nejen existovat, ale žít.

Bokem, civilizačně, morálně (což už nesouvisí s tím smyslem života, ale s plozením a s potomstvem): nejen plodit, ale tady je zaopatřit a řádně se o ně postarat, vychovat je. Mnoho lidí jen plodí a pak se stará jen základně a nechají je, ať (nějak) vyrostou a sami se nějak vyvinou… jakože ledabylý přístup.

Upravil/a: Disraeli

U každého jedince múže být smyslem života něco jiného. Zachování rodu a mít potomky může být u spousty lidí jeho částí

NE.
Ten si člověk vytváří a buduje sám.
Pokud si někdo klade takový cíl, může z toho vytvořit smysl svého života.
Někdo ho hledá, čeká, co to bude, co spadne do klína 😉

Smysl života je takový, jaký si ho každý udělá…

Objektivně ale zřejmě žádný smysl života není, prostě jsme vznikli a žádný cíl vyššího zásahu za tím nebyl. Vesmír nezajímáme, vesmír také zřejmě žádný smysl nemá…

Na co se ptáš je instinkt. Smysl života neznáme.

Smysl života je, buďto, záležitostí kolektivní identity, pudu(ů), náboženství nebo filosofického postulátu (i rudimentárního), případně kombinace více faktorů.

Sexuální pud je jeden z nejsilnějších pudů člověka. My víme, že člověk je nejsmradlavější zvíře na této planetě, prostě máme nejvíce čpící pižmo. Kdyby nebylo civilisace a mejdla, tak bys ucítil samičku na „sedm podmořských mil“, a to samé ona Tebe. 😅 Oproti jiným zvířatům nemáme období říje, jinými slovy, můžeme tělesně obcovat 24/365, akorát ženský jsou eliminovány periodou: ne, že by při ní nemohly souložit, jenom většině se moc nechce. Muž, ovšem, není limitovaný ničím, leda erekcí, protože oproti některým jiným živočichům nemáme os penis vel baculum (https://cs.wi­kipedia.org/wi­ki/Pyjov%C3%A1_kost). To je velká výjimka!

Sexuální pud je a priori spojen s potřebou se rozmnožit. Dnes jsme eliminováni filosofickým postulátem, třeba i jen tak rudimentárním, že nad tím hloubáme, jestli je správný čas, správná doba, atp. Nebylo-li by civilisace, neřešili bychom to a rozmnožovali se.

Smysl života je, do značné míry, determinován kolektivní identitou, mezi kterou patří i výchova. Zjednodušeně se to dá říct tak, že každý jedinec si, někdy v pubertě, v sobě vyřeší dillema, vědomě či nevědomě, zda se stane individualitou nebo se přimkne k referenční skupině (primárně). Pokud se přimkne k referenční skupině, záleží na míře přimknutí se, neboli, nakolik se jedinec stane součástí skupinového myšlení, a nakolik zůstane individualitou. Pokud se stane součástí referenční skupiny, více či méně (a více či méně podvědomě) přijímá i její hodnotový postoj stran plození dětí.

Náboženství nemusí zasahovat do otázky sexuality a plození dětí vůbec, např. shintoismus, nebo buddhismus, nebo může tuto otázku zcela opanovat, např. katholicismus nebo islám. Katholík, pokud není kněz, člen řeholního bratrstva (mnich, jeptiška), nebo zasvěcený panic / panna, by měl usilovat o to, aby se oženil a zplodil potomstvo. Nakolik o to bude reálně usilovat souvisí s předchozím bodem: náboženská příslušnost (není-li zcela individuální, což v křesťanství není možné ipso facto) je forma kolektivní identity, a jako jakákoli forma kolektivní identity je náhled na určité její „nuance“ odvislý od implementace kolektivní identity do osobnosti jednotlivce. Jinak se k tomu bude stavět konvertita, který katholicismus objevil někdy po třicítce, jinak ten, kdo v tom vyrostl a katholicismus pro něj znamená, že fakana nechá pokřtít, na vánoce zajde v kostel, a tím pro něj končí celý příběh.

Filosofický postulát nemusí být věcí kolektivní identity (ale může!), ani nemusí být věcí náboženství (ale může!), a protože filosoficky se lze postulovat ve všem a o všem, může zahrnovat i tuto oblast žití.

Pudy jsou jedna věc, jenže člověk je nadán rozumem. Ten mu dokáže, někdy, hodně pomoct, někdy hodně zkomplikovat žití. Na psychologické rovině jde o to, že zvíře není s to vůlí překonat pud. Ani když se může jevit, že tomu tak je, např. u psa: není. Tam jen jeden pud převáží druhý, zde smečkový pud převáží, například, pud žrát: pes sice vidí Wurst na chodníku, ale protože je vycvičený, poslechne výše postaveného ve smečce a Wurst nechá ležet.

Pudově by, třeba, člověk nikdy neskočil na granát, aby tím zachránil život ostatních členů vojenský grupy. Přesto jsou k tomu vojáci cvičeni, a přesto to, čas od času, nějaký voják udělal a udělá. Toho zvíře není schopno.

Osobnost člověka je tak utvářena spoustou proměnných vstupů, na základě kterých je spousta proměnných výstupů, vědomých, nevědomých, podvědomých, pudových, a to všecko nazýváme osobností člověka. A pokud to není dement úplný a komplexní (opravdu, medicinálně, nemocný), nějaký smysl jeho život má.

Jaký má Tvůj? Na to si musíš přijít Ty sám! 😅 Jestli je součástí smyslu života i u Tebe zplodit děti? Na to si musíš přijít Ty sám! 😅 Podívej se, i gayové a lesby touží po dětech, usilují o možnost jejich adopce, atd., takže asi má Disraeli pravdu a každý člověk, alespoň na té pudové rovině, má smysl života také v tom zplodit dítě. Jak se k němu postaví, protože má ten rozum, svobodnou vůli, je determinován tím a tím, atd., to už je na něm! 😀

Ano, to je hlavní, ale také prožít pěkný život.