Rozuměla bych kdybych jsem se dostala do českého středověku??

Nečetla jste Výlet pana Broučka do XV. století? Některým slovům rozuměl, jiným nikoliv, takže docházelo k nedorozumění. Zkuste si všechny výrazy převést do současné češtiny.

Ukázka z Dalimilovy kroniky

O sedlčie knieni Božěně – původní text ve staročeštině

Kněz Oldřich o Postoloprtiech lovieše.
Když skrzě jednu ves jedieše,
uzřě, že sedlská dievka na potocě stáše,
bosa i bez rukávóv rúcho práše.
Ta sedlka krásna velmi bieše
a k tomu ovšem stydlivé nravy jmieše.
Počě sě jejie krásě diviti stojě
a inhed ji za knieni sobě pojě.
Ta knieni šlechetna velmi bieše,
sobě jmě Božěna jmieše.
Páni jemu počěchu z toho za zlé jmieti,
kněz vecě: „Páni, račte slyšěti!
Z chlapóv šlechtici bývají
a šlechtici často chlapy syny jmievají.
Nebo ostaralé střiebro šlechtu činí
a často šlechticě chudoba sprostenstvím viní.
Vyšli smy všichni z otcě jednoho
a ten sě čte šlechticem, jehož otec jměl střiebra mnoho.
A když jest tak šlechta s chlapstvem smiešena,
budeť Božěna má žena!
Radějí sě chci s šlechetnú sedlkú českú smieti
než králevú německú za ženu jmieti.
Vřet každému srdce po jazyku svému,
a pro to Němkyně méně bude přieti lidu mému.
Němkyni německú čeled bude jmieti
a německy bude učiti mé děti.
Pro to bude jazyka rozdělenie
a inhed zemi jisté zkaženie.
Páni, neviete dobra svého,
lajíce mi z manželstva mého.
Kde byste řěčníky brali,
když byste přěd kniení stáli?“
Když z Božěny syna jměl,
tomu byl Břěcislav vzděl.

Tento text byl zkopírován ze serveru: http://www.cesky-jazyk.cz/citan­ka/neznamy-autor/dalimilova-kronika-2.html#ixzz30I4Ij6y5

Možná byste rozuměla, i když se některá slova jinak vyslovovala, a některým slovům byste nerozuměla, protože dnes tyto výrazy nepoužíváme, respektive nepoužíváme věci, nebo činnosti, které se k těmto slovům vztahují. Ale bylo by nebezpečné vyslovovat některé názory a myšlenky.

Rozuměla bys úplně normálně. Totiž ono se to bohužel (stále)jen špatně překládá. Ve skutečnosti si musíš představit tam, kde je „ie“ (např.: dievka), tak to je vždy jen dlouhé í, nebo ý. A to tyto překlady zkresluje jaksi do „staročeska“…
Každý písař to tenkrát psal jinak, a problémky s tím své měli…někdo psal š jako ss, dlouhé á jako aa, no každý podle svého…A to až do r. asi 1850, až pak se objevila ta naše dnešní diakritika – já osobně znám takové texty až z šedesátých let (dev. st.). I Jungmann to psal ještě „příšerně“. Ale proč toto není dnes každému jasné? a nechávají se oblbovat nějakou údajnou „staročeštinou“…