Avatar uživatele
SimcaKupkova

Rakovina a její průběh

Chtěla bych se zeptat,nejlépe od těch kteří rakovinu měli,nebo mají.Jak jste se cítili když jste zjistili že rakovinu máte?Jak jste chtěli aby s vámi ostatní mluvili když jste byli v nemocnici chtěli jste aby vás litovali nebo aby se k vám prostě chovali normálně? Jak se mám chovat když dotičný co má rakovinu začne mluvit o smrti a o místě kde chce abychom ho pohřbili?Jak jste to celkově brali?Měli jste strach a začali jste vtipkovat že na rakovinu umírá dnes každý?

Uzamčená otázka

ohodnoťte nejlepší odpověď symbolem palce

Zajímavá 3Pro koho je otázka zajímavá? kapka, bolak, veruska před 4613 dny Sledovat Nahlásit



Nejlepší odpověď
Avatar uživatele
mosoj

Určitě to není na juchání. Ono také záleží na průběhu. Ale že bych z toho byl histerický to ne .
Litovat nechci. Chtěl bych se uzdravit ale to nejde – nikdo to neumí!!
Takže se nedivte že některé strasti zde prezentované mně připadají jako prkotiny. Jak by se mnou měli ostatní mluvit jako s každým jiným. !!!!

0 Nominace Nahlásit

Další odpovědi
Avatar uživatele
Drap

Každý to prožívá a cítí jinak. Litovat většinou nemá smysl. Nejlepší je pokud možno být se svými blízkými, kteří jsou takto nemocní, co nejvíce v kontaktu. To jim většinou honě pomůže. I věci o smrti je třeba vyslechnout a alespoň přislíbit přání.
Znám několik lidí, kteří prodělali rakovinu, a i přes velmi vážné onemocnění se vyléčili. Dodnes žijí spokojeným životem a je to třeba dvacet let. Naopak někteří to ukončí velmi brzy. U známého, od nás, je to spolužák dcery, zjistili rakovinu asi před 14 dny, okamžitě nasadili léčbu a v nedělui zemřel ve věku 30-ti let. V sobotu má pohřeb.
Nechtěl jsem se dotknout a přinášet černé myšlenky, ale taková je realita.

0 Nominace Nahlásit


Avatar uživatele
Babsi

Moje kamarádka měla rakovinu, zničeho nic jí začal tik v prstech a ztratila v ní hybnost, doktoři nevěděli co s tím a potom zjistili, že má rakovinu.
Když jsem za ní chodila na onko, tak vtipkovala a učila se, aby dohnala zameškanou látku, měla plány do budoucna, takže jsem s tím neměla problém, ale nakonec se její stav zhoršil a ona umřela. Paradoxně to nejhorší bylo s její rodinou, protože to nečekali, přece jen jí bylo 18let.
Takže toto je moje zkušenost, kamarádka byla veselá, ale utěšovat se musela její rodina..

0 Nominace Nahlásit


Diskuze k otázce
Avatar uživatele
SimcaKupkova

Ale já mám strach,vždy když o tom mluví tak ho chci obejmout a brečet je to pro mě hrozně těžké.A tak ani nevím jak se cítí připadá mi že to bere jako srandu jako by to nic nebylo a to mě štve protože mi připadá že mu na ničem nezáleží.

před 4613 dny Odpovědět Nahlásit
Avatar uživatele
veruska

Nemyslím si,že mu na ničem nezáleží,možná to chce usnadnit vám.Z vlastní zkušenosti vím jaké jsou začátky těžké,člověk hledá slova,bojí se,aby se něčím nedotknul,nep­řipomínal.Ale časem to přejde,snažte se přemoci a chovat se přirozeně.Přeji vše dobré a pevné nervy.

před 4612 dny Odpovědět Nahlásit
Nový příspěvek