Proč vdané ženy tak často přejímají příjmení po manželovi, i tehdy, když je k jejich křestnímu jménu jak pěst na voko?

Hlavním důvodem podle mne je, že to patří k naší kultůře a k naším tradicím
Doplňuji:
Museli by jsme se asi tímto tématem zaobírat šířeji.Stejně tak většina žen používá i koncovku ová, i když to také neni nutné. Vím, jsou vyjímky ale většinou mezi umělci či páry z nichž je jeden původem cizinec. Pravdou je že některá jména ve spojení s příjmením působí dost komicky. Většinou však tato komičnost nenastává u původních českých jmen.
Stejně tak díky zvykům a tradicím, je poměrně ojedinělé, že si muž bere příjmení manželky.

Upravil/a: Drap

Možná má Drap trochu pravdy, ale jako žena to chápu šířeji – jde především o to, že celá rodina tím dává najevo určitou sounáležitost. Hlavně s ohledem na děti. Pochopím ale případ, kde si učitelka na gymplu nechala své dívčí příjmení, protože Karmen Langová znělo daleko lépe než Karmen Kolečková.

Když mi manžel po týdnu našeho chození řekl, že by si přál, abych se jmenovala jako on, odpověděla jsem mu (jaksi ve stylu Louky v Koljovi): „Myslíš Mirek?“ Na svatbě ale dál trval a já si jeho jméno ráda vzala.
On totiž netušil, že jsem se jeho příjmením zkoušela do deníčku podepisovat už před x lety, když jsem se do něho – coby mého profesora – ve škole zamilovala. Tak teď ho mám oficiálně. A je to pěkný pocit.
Doplňuji:
Myslím Quentosi, že inteligentní chlap s tím nemá problém. Já osobně znám případy, kdy muž bez problémů přijal příjmení své paní. Buď bylo významné, (rodové) nebo si jím chlapík ještě polepšil.
Žena většinou přijímá mužovo příjmení z důvodu odstřižení se od otce. Po svatbě „patří“ jinému muži – založili novou rodinu. S ohledem na děti a přístup společnosti je to jaksi výhodnější. Trochu šosácké, ale stále je to tak. Já jsem pro, aby se manželé jmenovali stejně, i kdyby si měli třeba vymyslet úplně nové příjmení. Když nic jiného, tak je to tak nějak hezky spojuje.

Upravil/a: Damiana

Quentosi, třeba to není zas tak pravidlem.
Já jsem byla za svobodna Vlčková. Můj první manžel se jmenoval Hroch. Já jsem naprosto odmítla být Hrochová, on ale nechtěl být Vlček. Takže nakonec si vzal ještě před svatbou příjmení své matky za svobodna, Havel. A já byla po svatbě Havlová.
Při druhé svatbě jsem získala jiné – hezké české – příjmení, používám ho ráda a měla jsem pocit, že nosit příjmení toho, koho miluju, je fajn.

Jinak si myslím, že sjednotit v rodině příjmení, ať už jakkoli, je důležité hlavně kvůli dětem.

manžel mé sestry si nechal naše příjmení, ona se i tak nechtěla jmenovat Hlavatá a on měl příležitost, jak to změnit, neměl moc v lásce svého tatínka, jeho rodiče byli rozvedeni..

Prijímanie manželovho mena pochádza ešte z čias, keď žena musela plne podliehať mužovi, bola vlastne tovar s ktorým muž dokonca ešte dostával ako prídavok jej veno. Muž dal meno – žena majetok a seba.
Dodnes ten princíp ostal zaužívaný – možno už len s tým majetkom je to ináč. Veď v parlamente a rozhodujúcich funkciách sú hlavne muži a prečo by menili svoju „nadvládu“.
Ale teraz vážne. Ak sa novomanželia dohodnú na mene, platí to v zmysle zákona (Určite niektorý komentátor uvedie znenie tohto zákona). Ako tu už bolo povedané, niekedy je táto voľba i podľa súzvuku mena a priezviska.
Ja som s tým problém nemala, podpis som už mala tajne nacvičený podľa budúco-manželovho priezviska – páčilo sa mi.

Obřad jsme udělali tajný jen se svědky, ale jméno jsem přijala nové i když zní hůř. Nová identita je důležitá, aby se žena cítila osvobozená od starého života své rodiny. Posiluje to nezávislost. Jsi jako pod křídlem svého muže, ale pochybuji že by stejný pocit těšil nějakého chlapa.
Myslím že muži přijímají ženino jméno s dávkou sebezapření, spíš pod naléháním ženy. Není žádný problém aby si každý nechal to svoje, to si myslím je mnohem přijatelnější.