Historie úprav
Odpověděl/a – 16.únor 15:15
Když mi manžel po týdnu našeho chození řekl, že by si přál, abych se
jmenovala jako on, odpověděla jsem mu (jaksi ve stylu Louky v Koljovi):
„Myslíš Mirek?“ Na svatbě ale dál trval a já si jeho jméno ráda
vzala.
On totiž netušil, že jsem se jeho příjmením zkoušela do deníčku
podepisovat už před x lety, když jsem se do něho – coby mého
profesora – ve škole zamilovala. Tak teď ho mám oficiálně. A je to
pěkný pocit.
Odpověděl/a – 16.únor 15:58
Když mi manžel po týdnu našeho chození řekl, že by si přál, abych se
jmenovala jako on, odpověděla jsem mu (jaksi ve stylu Louky v Koljovi):
„Myslíš Mirek?“ Na svatbě ale dál trval a já si jeho jméno ráda
vzala.
On totiž netušil, že jsem se jeho příjmením zkoušela do deníčku
podepisovat už před x lety, když jsem se do něho – coby mého
profesora – ve škole zamilovala. Tak teď ho mám oficiálně. A je to
pěkný pocit.
Doplňuji:
Myslím Quentosi, že inteligentní chlap s tím nemá problém. Já osobně
znám případy, kdy muž bez problémů přijal příjmení své paní. Buď
bylo významné, (rodové) nebo si jím chlapík ještě polepšil.
Žena většinou přijímá mužovo příjmení z důvodu odstřižení se od
otce. Po svatbě „patří“ jinému muži – založili novou rodinu.
S ohledem na děti a přístup společnosti je to jaksi výhodnější. Trochu
šosácké, ale stále je to tak. Já jsem pro, aby se manželé jmenovali
stejně, i kdyby si měli třeba vymyslet úplně nové příjmení. Když nic
jiného, tak je to tak nějak hezky spojuje.
