proc umirame,kdyz mame v sobe touhu zit?

Odpoveď byla označena jako užitečná

Proc ? Protoze se DNA v bunkach kopiruje nedokonale a tudiz se obnova starych bunek za nove casem stale prodluzuje az prestane uplne – hodne zjednodusene napsano

O fyzické smrti bohužel touha žít (kterou nás ovládá naše psyché) nerozhoduje. Mozek je sice mocný „nástroj“ a možná pak o to víc drsněji určité typy lidí svůj odchod nesou – tak moc si přejí žít!
Člověk je ovšem tvor smrtelný, s tím se nedá nic dělat. Nejsem tak sobecká, abych přespříliš lpěla sama na sobě. Daleko víc by se mnou zacloumala otázka: Proč umírá, když toužím, aby žil. Toho, který „zbyde“ smrt blízké osoby jistě zasáhne mnohem víc… Koncem jde sice o „to“ samé, ale snad je to tím, že vůči druhému (zvlášť pokud jste si byli velmi blízcí) je člověk přece jen nějak citlivější, než vůči sobě…
Pokud ovšem máš na mysli spíše filozofickou rovinu – umírání v metafoře zmaru a životního neúspěchu – když je touha, tak se dá znovu „ožít“. Tam to jde. Naštěstí…:-)
Doplňuji:
Jo, Pizlicko… Tu nezná nikdo… Jedině Bůh (pokud na něj věříš). A jelikož já ne – a ani jím nejsem – tak mohu odpovídat „jen“ jako člověk, který si život (i ten krátký) snaží co nejvíc užít.:-)

Upravil/a: Damiana

Fyzické opotrebovanie organizmu.
Čas potrebný na opotrebovanie organizmu až k jeho odumretí je pre každý organizmus rôzny, záleží od podmienok daných a podmienok potrebných k udržaniu ich aktivity. Ak sa rovnovážnosť týchto podmienok poruší dochádza k následnému zániku.
Vašu otázku by sme mohli aj otočiť.
Prečo žijeme, keď už nechceme žiť? Nehovorím o prípadoch z nešťastnej lásky. Hovorím o nevyliečiteľne chorých, nemohúcich Nie každý je Ostrovskij, ktorý poležiačky diktoval svoju ´Ako sa kalila oceľ´. Pretože falošná humanita a etika nás k tomu núti. „Nezabiješ“ jedno z božích prikázaní.
Čo je horšie:
umrieť, keď máme túžbu žiť…
nezomrieť, keď máme túžbu umrieť…

Tohle není věc filozofie. Umíráme proto, že fyzická schránka (tělo) přestává sloužit. Nemoci a trápení si vybírají svou daň.
Člověk tím víc lpí na životě, čím víc si uvědomuje, že už nic nelze vzít zpátky. Léta hazarduje se zdravím, neposlouchá svůj organizmus, nepečuje o sobe tak, jak by měl, neumí se těšit ze života. Při tom jednotlivé orgány vysílají postupně signály, když něco není v pořádku. Jenže my na to nemáme čas dbát. Najednou je pozdě přirozený stav věci změnit. Chtěli bychom. Najednou vidíme, co všechno bychom ještě v životě chtěli stihnout. Bojíme se umírání, protože netušíme, jestli to bude bolet a nevíme, co nás vlastně čeká. Je už ale pozdě. Tak se držíme toho posledního, co nám ještě zbývá. Do posledního okamžiku zůstává přece naděje, že se to ještě změní a že si s patřičnou vážností ještě užijeme každé chvíle života.
Umíráme proto, že organizmus není schopen poslouchat vůli, ani vůli žít. Člověk může bojovat a vzdorovat, jenže v jistém okamžiku stejně síly dojdou. Když přijde čas, tak není nic, co by smrti zabránilo, aby vykonala své.

Uvolňujeme místo pro další toužící.