Proč se říká „o mrtvých jen dobře“?

Aby sa nevrátili a neškodili.

Niekedy mám pocit, akoby sa fašistickí zločinci, po toľkom zatracovaní a spomínaní na ich hrôzovládu, reinkarnovali a vrátili medzi nás, aby ďalej šírili svoju nenávisť.
Grécky filozóf Solón povedal „O mrtvých len dobre“, ale to neznamenalo zabudnúť na ich zlé skutky, ale nepodporovať a nešíriť ich ďalej.

1. Může to být výraz pokory, odpuštění, úcty, nerušit jejich klid v posmrtném životě. Myslím si, že to byl Wolker, který napsal, že smrt je kus života těžkého.
2. Další možnost, nemohou se bránit. Často se přece stává, že zlo není prokázané.

Pověst se šíří i po smrti může ublížit třeba potomkům.

Měla by platit tři síta, už jsem vysvětlovala několikrát- pravda, dobro, potřebnost.

Problematické je to u vrahů či u těch, kteří spáchali těžký zločin.

Pravda je subjektivní, komu přinese dobro, kdo ji tedy potřebuje? Ten, kdo chce ublížit z různých důvodů.

Upravil/a: annas

„O mrtvých jen dobré“ je citát Solóna, řeckého básníka. Kdysi si lidé více vysvětlovali smrt jako proces přeměny do lepšího pravdivého světa a přeživší by v sobě podvědomě měli mít nastavení tento jev nerušit. Smrt byla pro lidi kdysi přechod, ne trvalý stav, nicota, zmizení. 🙂

Raději i u těch diktátorů, kdoví jestli život po smrti nejede dál, tak pro případ, že bysme se s nimi měli setkat znovu, lepší zachovat loajalitu i po jejich pozemském odchodu. 🙂

Význam je takový, že není správné mluvit špatně o mrtvých, protože oni už se nemohou bránit. Sice to doslovně „nabádá“ k tomu, abychom o mrtvých mluvili dobře, ale nemůžeš to brát doslovně (nemusíš o nich mluvit dobře, ale neměl bys o nich mluvit špatně).
Pomlouvat někoho a mluvit o někom špatně prostě neslouží k jeho cti, kdežto mluvit o někom dobře nikoho nepoškozuje a nemá důvod se bránit. Takže to, že bys o mrtvých mluvil dobře nevadí tolik, jako kdybys o nich mluvil zle. Ale to neznamená, že musíš o všech mluvit dobře. O mrtvých dobře ani zle = jsou mrtví a mělo by se o nich mluvit pouze informativně, nezaujatě. Ale hovořit o nich dobře nevadí, obzvlášť, když je to pravda, protože jim to neublíží, ale mluvit o nich zle se nepovažuje za slušné ani vhodné.
Ano, týká se to i těch největších zlotřilců, kteří už nejsou mezi námi. Mohli to být zlotřilci, ale už je to minulost a oni sami i to, co páchali již patří minulosti a víc už toho napáchat ani nemůžou (žíj a nechej „žít“ – v přeneseném významu. Najdi pokoj a nech být, co je již minulostí – netrap se tím, nenadávej na to).
Respekt ke smrti (nikoliv přímo k těm zemřelým osobám) a morální pravidlo, že nemáš mluvit za něčími zády, se tímto ještě stupňuje, protože nemluvíš jen o někom, kdo není přítomen, ale kdo ani přítomen být (už) nikdy nemůže. Jistá úcta ke smrti.
Je jedno o jakou osobu se jedná, jestli si ji znal nebo ne, jestli žila ještě před rokem a nebo pěti sty. O mrtvých nemáš mluvit vyloženě zle, protože se to nesluší (s etiketou) a nenadávat na ni, ať byla za života jakákoli (a dělala cokoli), by mělo být jistým znakem povznesení, nadhledu, smířlivosti.
Tím, že človek mluví zle o někom (mtrvém), i když to byl za života prevít, se jakoby člověk sám snižuje/ponižuje (i když mu to tak nepříjde… proč nemluvit zle o někom, kdo byl za života hajzl? Je to přece „přirozené a normální“ a zalouží si to). Ono je jedno, že si to zalsouží. „Co oni učinili, bude učiněno jim.” Tím se ale stáváš jimi – takovými jací jsou/byli, klesáš na jejich úroveň. Pokud o někom mluvíš zle, není to tak špatné jako vracet zle zlým, zabíjet jako oni zabíjeli a podobně. V tomto případě jde „jen“ o slova, když o někom mluvíš zle. A i když si to „zaslouží,“ tak nemáš (už) důvod o nich mluvit zle, není v tom oprávněnost, morálnost.
Všichni byli jen lidé se svými chybami, se svými (třeba i velmi) špatnými stránkami (ale třeba i některými dobrými). Ale ať tak nebo tak a ať prováděli cokoli, tak teď už je to pryč, je to jedno a nás to nemusí omezovat.

Je to asi stejný princip jako odpustit vrahovi. Prostě nějakému vrahovi (který zavraždil někoho nám blízkého nebo třeba i nás – pokud po smrti něco je a pokud si to uvědomujeme). Proč mu opustit? Přece k tomu není sebemenší důvod, nezaslouží si to, je hodný opovržení atd. A většina by to zřejmě nedokázala. Nemožné, nepředstavitelné. Odpustit ale ani v nejmenším neznamená, že schvalujeme, co ten člověk udělal nebo, že jsme za to dokonce rádi, že bychom tím, že jsme mu odpustili se něčeho dopustili. Neodpustit znamená prožívat bolest, nenávist, vztek, deprese. Tím ubližujeme hlavně sobě. Ten dotyčný byl s největší pravděpodobností „zlý“ (relativní), ale zřejmě to byla narušená nebo zlomená osoba, se svými démony, trápeními a temnými stránkami.

Ale to už je na mě moc velký humanismus, lidumilnost, „přehaná“ smířlivost, lásykplnost. Já se k tomu vyloženě nehlásím. Pokud jde o příklad s tím vrahem, tak já bych ho třeba zabil, kdyby se mi dostal pod ruku (a pak mu „možná“ odpustil). :D Pouze jsem popisoval filozofické principy, jak je to v různých světových náboženství (buddhismus, křesťanství a věřte nebo ne, tak i v islámu a dalších). Ty nabádají k takové smířlivost, odevzdanosti a dalším podobným věcem.
Tebou zmiňovaný citát pochází od Chilóna nebo Solóna (zřejmě nechtěl, aby po jeho smrti o něm mluvili zle… důležitý reformátor a osobnost. To s sebou vždy nese takovu cenu = zlé jazyky a odpůrce, ať byl člověk za života jakýkoli. Vždy má odpůrce, když je slavný/úspěšný). A existuje i latinská obdoba tohoto citátu/rčení: O mrtvých buď dobře, nebo nijak.
Sokratovo síto (kdžy ho vztáhneme na hovoření o mrtvých ve zlém): je to pravidvé, je to dobré, je to potřebné? Pravdivé to být může, ale dobré to není. Potřebné by to být mohlo, mluvit o někom (mrtvém) zle, třeba jako příklad pro odrazení, poučení se, ale to stačí podat věcně a nezaujatě a stejně to odporuje tomu, že to není dobré – mluvit o někom mrtvém a nepřitomném ve zlém, urážlivém.

Upravil/a: UPhelp

Já si myslím, že mluvení ve zlém o mrtvých jim škodí. Otázka je jen jak moc.
Myslím ale, že nějakou váhu mají jen pravdivé vzpomínky. Pomluvy jdou na vrub pomlouvajícího a budou mu připsány na jeho účet.