Když se o někom řekne, že má básnické střevo, myslí se tím, že jde o člověka, který žije v rytmu jambů, daktylů a trochejů, člověka, u něhož si metafory podávají dveře, epiteton k němu chodí na kafe a synekdocha je jeho kamarádka. Většina lidí, kteří píší verše (tím nemluvím o těch opravdu šikovných), ale mají básnické slepé střevo. V něm se ukládají nestravitelné zbytky a je nejlépe ho odoperovat.

Vždycky mě udivovalo, proč se vůbec říká „mít básnické střevo“ – a teprve nedávno jsem pochopil, jak je to pojmenování pravdivé. Mnoho básní totiž skutečně připomíná spíš výsledný produkt trávicího traktu než hudbu sfér.

http://ydiot.com/tex­ty/?zaklady-anatomie-nejen-pro-lidi-s-osmi-koncetinami

Proč střevo – vyplývá z poslední věty …

asi proto, že to nejlépe ze všech orgánů vystihuje tu podstatu, že básník je plný názorů, pocitů, pohledů a slov, které z něj pak vycházejí v podobě básně ;)