Pristupovali lide k nemcine jinak pred 2. SV ?

Ve filmech Škola základ života a Cesta do hlubin študákovy duše je vykreslen život studentů v době před 2SV. Jedná se o studenty reálného gymnázia, kteří jsou v septimě a mají němčinu, latinu a francouzštinu. Ve filmu jsou scény, kde je ukázán vyučující jazyka jako negativní postava a žáci se mu snaží pomstít, zesměšnit ho. Například v latině je to scéna s inspektorem, v němčině je to scéna typu Ich habe gesagt – kdy na sebe křičí student a vyučující.
Neřekl bych , že němčina je škaredý jazyk. Vše záleží na vztahu k němu. Například bez znalosti němčiny nemůže našinec pochopit Švejka, mnoho výrazů v češtině má německý základ.
A kdyby platilo, že agresivita národa hovořící určitým jazykem se projeví na nezájmu o jeho jazyk, tak by se neučila ani angličina, španělština, japonština, portugalština a jiné jazyky.
V Holandsku, Švédsku, Irsku a jiných zemích je angličtina druhý jazyk a lidé ho běžně používají. Někde to má samozřejmě negativní dopad – například na Slovensku maďarština.

Negativní pohled na Němčinu jako jazyk logicky přineslo vždy válečné období.
Jinak jsi úplně vedle a věz že když tě nějaký cizinec poslouchá tak z tebe může mít také bžundu. Zejména ta naše diakritika.

Německým jazykem byly naše národy ovlivněny zhruba 3 století. Byly jsme pod Rakouskem. Ještě za první republiky hodně lidí umělo dobře německy. Znalost němčiny se brala zcela přirozeně. Ano v době osvícení, kdy hrozilůa úplná germanizace se bojovalo za zachování češtiny. Angličtinu na rozdíl od současnosti umělo daleko méně lidí.

„Pristupovali lide k nemcine jinak pred 2. SV ?“- Jinak než kdy? Za druhé světové války a bezprostředně po ní nebo dneska?

Ano, přistupovali. Němčina především nebyl jazyk cizí, zahraniční. Jak praví klasik: Potýkání češtiny s němčinou táhne se jako červená nit českými dějinami.
Němčina pronikala na české území ve třech fázích. První spadá do doby přemyslovských králů, kteří sami zvali do země německé kolonisty, aby navýšili počet daňových poplatníků. Tehdejší německý jazyk a kultura byl u panovnického rodu v kurzu, asi jako je dneska angličtina. U královského dvora a v královských úřadech se stále více hovořilo německy. Nejvýznamnější byly vztahy s bezprostředními sousedy, feudály z oblastí Saska, Franků, Bavorska, Rakouského vévodství, kde se mluvilo německy, a poněmčování postupovalo i ve Slezsku. Koneckonců, České království bylo součástí Svaté říše římské (která se později nazývala Svatou říší římskou národa německého). Starší historici toto období nazývají dobou poněmčilou. Němečtí osadníci a úředníci, jakož zřejmě i poslední Přemyslovci a pochopitelně jejich následníci na českém trůnu, kteří též byli cizinci (Rudolf Habsburský, Jindřich Korutanský, Jan Lucemburský) o češtinu nedbali. To vyvolávalo, můžeme-li věřit Dalimilově kronice, nespokojenost Čechů a první jazykové problémy.

Po poklesu počtu německého obyvatelstva v důsledku husitských válek se jeho počet začal opět navyšovat v době renesančního českého stavovského státu. Ten byl jediným v tehdejší střední a západní Evropě, kde bylo možno hlásit se k více náboženským vyznáním. A opět se opakoval případ neochoty Němců učit se češtinu. Zemské stavy dokonce musely vydat zákonné opatření, že noví imigranti se musí češtině učit, jakož i dokládati, že zemskému jazyku nechávají přiučovati i svá dítka.

Situace se radikálně změnila po bitvě na Bílé hoře. Nekatolická inteligence a šlechta musela zemi opustit (tj. většina – ke katolictví se před třicetiletou válkou hlásilo asi 15 % obyvatelstva). Právě v následujícím období došlo k přílivu německého obyvatelstva do pohraničí a vzniku německých Sudet. Sídlem císaře se stala Vídeň, kam se postupně přenášely zemské úřady. Z Prahy se stávalo provinční město a čeština se vytrácela z politického a správního života, ačkoli oficiálně nikdy jako úřední jazyk zrušena nebyla. V dobách klasicistních, za vlády Marie-Terezie, Josefa II. a Františka I. došlo ke germanizačním snahám zavést němčinu jako jediný úřední jazyk, jakož i k útokům na českojazyčné střední školství. Na pražské universitě byla latina, jakožto vyučovací jazyk, nahrazena němčinou. Čeština de facto klesla na úroveň lidového, předměstského a vesnického jazyka. Někteří evropští učenci jí předpovídali budoucnost jaká postihla například jazyky keltské – totiž postupný zánik.

Germanizační nátlak a nacionalistická hnutí v Evropě vyvolala české národní obrození, hnutí za záchranu jazyka a později za faktickou rovnoprávnost češtiny s němčinou. V druhé polovině devatenáctého století docházelo k národnostním sporům. Na politické úrovni se řešilo postavení českého království v rámci Rakouska(-Uherska), probíhaly spory o různé instituce, o dědictví Karlovy university apod. Němečtí úředníci odmítali rozumět češtině, ačkoli ti čeští uměli německy všichni. Předkládaly se podněty na jazykové rozdělení českých historických zemí a neobešlo se to bez pouličních bitek.

Po vyhlášení Československa (co se týká českých zemí) se čeština stala státním jazykem a němčina pouze jazykem s ní rovnoprávným. Nicméně stát neoklešťoval německé školství a němčina byla povinným jazykem i na školách českých (a naopak). Nicméně Němci, potud vlastně Rakušané, jakožto příslušníci prvního národa v Předlitavsku to, že se stali národnostní menšinou v novém státě, neskousli. A nacionalismus v sousedním Německu přecházel do nacismu …

Tento stručný a zároveň dlouhý exkurs snad nastínil, že a proč Češi vnímali němčinu čím dál tím víc jako jazyk konkurenční až nepřátelský, ale nikoli jako cizí, cizozemský. Je pochopitelné, že po vyhlazovacích zvěrstvech, které příslušníci „nadlidské“ rasy spáchali, se dostavil odpor ke všemu německému a souhlas s vystěhováním německy mluvícího obyvatelstva. A Stalinovi taková situace v rámci vytváření Železné opony náramně vyhovovala …

Já jsem nacistickou okupaci nezažil, ale pamatuje se, jak mě ti, kteří tu zkušenost měli, okřikovali, když jsem si chtěl nahlas opakovat německá slovíčka nebo poslouchat německé rádio: „Já ty skopčáky poslouchat nebudu!“ Chápu, že jim to evokovalo vzpomínky, které je lepší nemít.
Vzhledem k tomu, že německy hovořící nacisté vraždili po celé Evropě, přetrvává neobliba němčiny i u jiných národů, nejen u Čechů. Samozřejmě, že ne všichni Němci podlehli rasovému šílenství, mezi jeho oběťmi bylo i hodně rodilých Němců a poválečné německé generace jistě nenesou odpovědnost za činy svých předků. Jen nevím, jak dlouho si my, jako lidstvo, budeme pamatovat, jak dlouho může spáchané zlo ovlivňovat budoucnost a zda si z toho bereme poučení.

Zní-li Vám němčina skoro stejně jako angličtina, je to Vaše cítění a na to má každý „právo“. Já to cítění nesdílím. Němčina svou hláskovou skladbou mnoha cizincům zní „ostře“. Jeden Američan mi řekl, že se Němčina dobře hodí k vojenským povelům.

Na závěr snad uvažte, zda je vhodné veřejně prohlašovat, že nějaký jazyk „zni jako kdyz utece nejakej chovanec z ustavu“. Co kdyby se to nějaký cizinec dozvěděl a odpověděl Vám, že jemu zní stejně čeština. 😉