Otázka pro starší: máte pocit, že jste mohli pro své děti udělat něco líp nebo udělat víc?

Trápit se takovou otázkou není zdravé pro další život. Je to uzavřená kapitola, a pro vlastní duševní zdraví není dobré ji pokládat, a už vůbec ne ji pitvat.

Ano, když člověk utíká před svými myšlenkami a nalhává sobě i ostatním, že něco dělá a pak, když dojde na lámání chleba a on nemůže před těmi myšlenkami a svědomím utéct, si uvědomí své skutečné hodnoty a začne slibovat, a litovat. Bylo by dobré, aby to nebyla jen Novoroční předsevzetí, která nevydrží ani týden, ale něco víc. Abychom si uvědomili, že rozlišovat lidi podle barvy pleti, vyznání, jazyka, vzdělání a hledání rozdílu je malicherné proti skutečnému ohrožení nepřítelem, se kterým se nedomluvíte, kterého nepodplatíte, nezastřelíte a boj s ním nebude snadný a rychlý. Pak si nebudeme závidět, že ten Hromádka od vedle má lepší auto, že Karpíšek byl třikrát na Bahamách a pod. Pak si dokážeme vážit i maličkostí, jako je procházka s dětmi a že je to pro ně hodnotnější než vánoční dary za několik desítek tisíc, kterými si chráníme svoje ego.

To si podle mě myslí většina o spoustě věcí ve svém životě, ne jen o výchově svých dětí. Mnoho lidí prý lituje toho, co v životě neudělali (než toho, co udělali) nebo i toho, co by udělali jinak… Ale pozdě bycha honit. Navíc přát si něco změnit v minulosti je zbytečné, nejde to vrátit a člověk se alespoň poučil ze svých chyb (i když u těch dětí je to už zbytečné, že se poučili… ledaže by předali svá moudra někomu dalšímu – teba těm svým dětem nebo pak jejich dětem nebo známým).
Někteří jsou ale na své děti pyšní (někteří právem jiní nikoli), ale taky to mnohdy ani není zásluhou těch rodičů, jak ty děti dopadly, vyrostly. I když rodiče mají na děti pochopitelně hodně velký vliv.

(Já nejsme ten starší ročník a děti ještě nemám).

To jsem si oddechl, že je to dotaz pro „ty starší“, bo aliendrone je „FOREVER YOUNG“! ;) :)

Copak Keplere, vnoučci ti schovali chodítko a zoubky a ty teď dumáš, kdes udělal ve výchově chybu? ;) :D :D

Nezodpovedaná myšlienka rodičov od čias, keď sa „pradcéra Lucy“ pádom zo stromu dolámala a zomrela. V čom sme urobili chybu?

PS. Kto sú to tí starší? Je to podľa rokov života, alebo rokov myslenia, alebo… ako hovorí aliendrone, ten nešťastník z polovodičov mixnutých živými buňkami, sme to my „forever young, forever, forever…“?

Upravil/a: led

Keplere, od tebe mě ta otázka překvapuje. Je přece jasné, že s odstupem času člověk vidí, že vždy šlo všechno udělat líp. U potomků jim třeba vštípit více pokory před životem, větší chopnost kritického, vlastního myšlení. Větší samostatnost v úsudku… vždy se něco najde.

Občas mám pocit, že jsem je měl víc pohlavkovat. Ale protože se neumím dlouho zlobit, zakrátko je opět se mě všeobjímající dědeček. Navíc naše dcerušky už malinko odrostly /mají 42 a 45 roků/.

Dokud jsme naživu a naše děti (byť dospělé) taky, stále pro ně můžeme udělat něco víc i líp.. Otázkou ale je, jestli si nechají pomoct nebo dokonce poradit. Rodiče jsou v dnešní době většinou považováni za zaostalé a nemoderní, a děti o jejich pomoc stojí málokdy.. až na výjimky.