Opravdu čas zahojí všechny rány?

Nektere rany se nezahoji nikdy!! Vetsinou jsou to rany ze ztraty nekoho blizkeho.

Jako se vším, člověk si nakonec časem tak nějak ZVYKNE. (Co jiného mu zbývá?) 🙂

Některé se jen zmírní, ale pořád tam jsou.

Ne. Pokud už jednou je něco tak říkajíc v hlavě dotyčného a ten má nedej bože zdravou, tedy dobrou paměť, rána v takové hlavě uvázne třeba napořád. Teď jde o to, co je to vlastně ta „rána“. Osobně jsem životem x krát prošel až takovými stavy (až takové rány to byly), o kterých s jistotou vím, že druhé/jiné mého druhu by bez nadsázky zabily, nebo při nejmenším dovedly ke stavu duševní změny k horšímu, poruchy, nemoci, k agresivitě, násilí, možná až k zabíjení, vraždění, do vězení, k detenci. A nebyly to žádné rány osudu, jak by se jednoduše řeklo. Ne. Byly to vždy (bez výjimky) rány ČLOVĚKA. Rány homo sapiens sapiens, stejné společnosti, stejných lidí, jako jsem já, či kdokoli další „z opice“. Byly to rány zbabělců, které chrání zákon a všechno jim tak projde (pokud nechceme vracet stejnou mincí a stát se tak stejnými zbabělci). Takže jde o to, kolik kdo snese. Co, je to rána? 😘

Ale nelituji se. Ne. Jen hovořím pravdu. Pravdu o člověku. Obrázek o tom, co/kdo je to člověk, si tvoří každý sám. IMHO je současný svět (posledních 80 let) vhodný (a tak nějak společností vlastně i přizpůsobený) pro bezpáteřní hovada a to prosím nechci urazit žádné zvíře (ani svini, ani hyenu, nic). Děkuju.

Né nezbytně. Je to jen jakési očekávání, že když přejde dostatek času, člověka nakonec ten smutek opustí. Situace a stav se změní k lepšímu apod. Ale nemusí to vůbec platit. Podívej se třeba i na deprese – ony nejsou časem lepší a mnohdy končí i smrtí. Bez pomoci se to samo (časem) nezlepší…
Často „to“ člověka tak změní, že se z něj stane úplně někdo jiný, změní se mu smýšlení, temperament i celý život. Klidně „pochmurnost“ příjme za svou. Už to ani nemusí být tatáž osoba.
Některé rány jsou smrtelné (fyzicky i psychicky). Kolik manželských páru zemřelo krátce po sobě nebo skoro zároveň, čistě na „zlomené srdce“…

Vem si lidi, co se třeba 20, 30 let užírají ztrátou někoho blízkého a žijí v osamění nebo prostě ve smutku. Bolest se za tu dobu nezmenšila a stala se spíš jejich plnohodnotnou součástí.

1–Některá rány jsou nezahojitelné. V jiných případech může zmírnit bolest, ale ne zcela odstranit (rány se zahojí – jizvy zůstanou).
2–Čas samotný (jeho uplynutí) není lékem. Kdo se utápí ve smutku a beznaději se v něm může utápět už navždy nebo se v něm i utopit.

Uplynutí času zde předpokládá, že nastane pozitivní změna (vnitřní i vnější)… k té ale musí dojít. A to není samozřejmost. Vůbec k ní totiž dojít nemusí. Ozdravení je totiž složité a podmíněné. Není samo od sebe / zbůhdarma. Samotný běh času to nezajistí – to je vázáno na specifické události, které nastanou.
Situace a stav dotyčného klidně může být postupem času ještě i horší…

Upravil/a: Disraeli

Všechny určitě nezahojí, jenom se částečně zacelí.

Rána od dýky se zahojí. Rána od přítele nikoliv.

Některé se nezacelí, člověk se v nich většinou topí tak dlouho než si řekne že už ho to stálo příliš a naučí se s nimi žít, slyšel jsem že člověk si zvykne na všechno, ale není to pravda