Historie úprav

Disraeli

Odpověděl/a – 16.srpen 17:11

Né nezbytně. Je to jen jakési očekávání, že když přejde dostatek času, člověka nakonec ten smutek opustí. Situace a stav se změní k lepšímu apod. Ale nemusí to vůbec platit. Podívej se třeba i na deprese – ony nejsou časem lepší a mnohdy končí i smrtí. Bez pomoci se to samo (časem) nezlepší…
Často „to“ člověka tak změní, že se z něj stane úplně někdo jiný, změní se mu smýšlení, temperament i celý život. Klidně „pochmurnost“ příjme za svou. Už to ani nemusí být tatáž osoba.

Vem si lidi, co se třeba 20, 30 let užírají ztrátou někoho blízkého a žijí v osamění nebo prostě ve smutku. Bolest se za tu dobu nezmenšila a stala se spíš jejich plnohodnotnou součástí.

1–Některá rány jsou nezahojitelné. V jiných případech může zmírnit bolest, ale ne zcela odstranit (rány se zahojí – jizvy zůstanou).
2–Čas samotný (jeho uplynutí) není lékem. Kdo se utápí ve smutku a beznaději se v něm může utápět už navždy nebo se v něm i utopit.

Uplynutí času zde předpokládá, že nastane pozitivní změna (vnitřní i vnější)… k té ale musí dojít. A to není samozřejmost. Vůbec k ní totiž dojít nemusí. Ozdravení je totiž složité a podmíněné. Není samo od sebe / zbůhdarma. Samotný běh času to nezajistí – to je vázáno na specifické události, které nastanou.
Situace a stav dotyčného klidně může být postupem času ještě i horší…

Disraeli

Odpověděl/a – 16.srpen 17:19

Né nezbytně. Je to jen jakési očekávání, že když přejde dostatek času, člověka nakonec ten smutek opustí. Situace a stav se změní k lepšímu apod. Ale nemusí to vůbec platit. Podívej se třeba i na deprese – ony nejsou časem lepší a mnohdy končí i smrtí. Bez pomoci se to samo (časem) nezlepší…
Často „to“ člověka tak změní, že se z něj stane úplně někdo jiný, změní se mu smýšlení, temperament i celý život. Klidně „pochmurnost“ příjme za svou. Už to ani nemusí být tatáž osoba.
Některé rány jsou smrtelné (fyzicky i psychicky). Kolik manželských páru zemřelo krátce po sobě nebo skoro zároveň, čistě na „zlomené srdce“…

Vem si lidi, co se třeba 20, 30 let užírají ztrátou někoho blízkého a žijí v osamění nebo prostě ve smutku. Bolest se za tu dobu nezmenšila a stala se spíš jejich plnohodnotnou součástí.

1–Některá rány jsou nezahojitelné. V jiných případech může zmírnit bolest, ale ne zcela odstranit (rány se zahojí – jizvy zůstanou).
2–Čas samotný (jeho uplynutí) není lékem. Kdo se utápí ve smutku a beznaději se v něm může utápět už navždy nebo se v něm i utopit.

Uplynutí času zde předpokládá, že nastane pozitivní změna (vnitřní i vnější)… k té ale musí dojít. A to není samozřejmost. Vůbec k ní totiž dojít nemusí. Ozdravení je totiž složité a podmíněné. Není samo od sebe / zbůhdarma. Samotný běh času to nezajistí – to je vázáno na specifické události, které nastanou.
Situace a stav dotyčného klidně může být postupem času ještě i horší…