Obavy a nejistota ze vztahu

Ve třídě se mi líbí jedna holka. Občas spolu prohodíme nějaké to slovo, ale to je vše. Mnohokrát jsem přemýšlel nad tím, jak jí vhodně sdělit, že bych chtěl být víc než jen kamarád, kterého vídá ve škole. Myslím, že to bych ještě nějak zvládl. V hlavě mi však vyvstala myšlenka: „Co když skutečně řekne ano?“. Nechci si dělat zbytečné naděje, ale bůhví, co mi řekne. Kdyby takto odpověděla byl bych samozřejmě rád, na druhou stranu -vím, že to nejspíš zní směšně- mám z toho určité obavy. Už mi pomalu táhne na osmnáct a dosud jsem s žádnou holkou nechodil. Jsem docela stydlivý, dokážu pěkně zčervenat, přijdu si společensky nemotorný, ve společnosti si připadám nesvůj a někdy mám problém se srozumitelně vyjádřit. S kamarády se vídám jenom ve škole a venku příliš času netrávím. Zato jí komunikace ani vystupování před lidmi problém nedělá, ráda tráví čas venku, je chytrá a má dobrý přehled o tom, co se děje kolem. Tyto hezké vlastnosti mi však sebevědomí příliš nedodávají. :) I když bych si s ní chtěl povídat trochu déle a dostat se k ní tím o kousek blíž, tak to nedokážu. Jednoduše nevím, o čem povídat, a než bych plácl něco hloupého, raději mlčím. Problém je, že kdyby opravdu řekla, že se mnou chce chodit, nevěděl bych, jak dál. Nevěděl bych o čem s ní mluvit, kam ji vzít (vždyť většinu času jsem zalezlý za stolem a dělám si svoje věci). Jako další překážku vidím to, že ona už nejednoho kluka měla a obávám se, že bych jí připadal v tom vztahu jaksi nevyzrálý, protože bych to všechno -ať už jde o pocity anebo i polibek- prožíval poprvé.
Vím, že na první vztahy žádná příručka neexistuje. Nemohli byste mi však konkrétněji poradit něco do začátku vztahu? Nerad bych pak do něčeho vstupoval, aniž bych o tom neměl nějakou představu.