Myslíte si, že se v průběhu života měníme v chování na své rodiče?

Určitě, čím jsem starší, tím víc pozoruji, že se mé chování a zvyky mění na jiné, které jsem v mládí u rodičů odsuzoval.

Myslím, že ano. Už to na sobě pozoruji.

Upravil/a: quentos

Je to docela možné. Proto raději nikdy nemít děti, než se k nim chovat stejně, jako jsem to okusil u rodičů 🤷‍♂️

Taky mám ten pocit. Jednak jak člověk získává zkušenosti a větší rozhled, tak se chová víc dospěle a jeho chování se může víc podobat tomu, co si pamatuje u rodičů. Ale může to být i zvyk a pohodlnost, když se dostanu do podobné situace, kterou kdysi řešili rodiče, tak můžu udělat to první co mě napadne, a co si pamatuju od rodičů, místo abych se zamyslel, jestli je to správné a pro všechny nejlepší.

Je to logické.
Ako dieťa ste plne závislý na svojich rodičoch. Po ukončení povinnej školskej dochádzky sa zrazu postavíte pred možnosť viacmenej Prvého Veľkého Rozhodnutia: osamostatniť sa, alebo ostať bývať s rodičmi.
Ďalšie veľké rozhodnutie tohto typu prichádza s Veľkou láskou a uzavretím manželstva a opäť prichádza Základná otázka: osamostatniť sa, alebo ostať bývať s rodičmi vašimi, alebo rodičmi vašej manželky
A takto by som mohla postupovať v rodinných väzbách ďalej…
Druhé Veľké Rozhodnutie prichádza s vývojom vášho pohľadu na svoj život, život spoločnosti… Môže sa stať, že začnete nachádzať rozdiely vo vašich pohľadoch na spoločenské diania a tento rozpor môže vyvrcholiť dvoma základnými spôsobmi:
ostávate pokračovateľom myšlienok vašich rodičov, alebo naopak stávate sa ich odporcom.
To všetko, čo som hore písala, sa prirodzene odzrkadľuje aj na vašich vzájomných vzťahoch s vašimi rodičmi a tým aj chovaniu.

Skúste sa zamyslieť nad vašimi vzťahmi pred napísaním tejto otázky a možno pochopíte, čo som týmito vyššie napísanými slovami chcela povedať.

Ne, jsem na vyšší rozumové i duchovní úrovní a stále se vyvíjím, jdu dopředu. Nejen ve vztahu k mým rodičům.

Asi záleží, jak moc se to do nás zapsalo. Myslím si, že je vždy důležité rodiče přijmout jako součást sebe (a pak se rozhodnout co dál). Pokud klademe odpory, viz „nikdy nechci být jako můj táta“, odsuzujeme je apod, o to větší je pravděpodobnost, že se tím něčím staneme taky…

Člověk vědomě i nevědomě okopíruje (naučí se), chování/jednání rodičů. Dokonce i některá gesta ( df – marně se tomu bráníte/nechcete si ještě přiznat).
;-D I pro „df“ :
Nemůžeme srovnávat ůroveň naší „vyspělosti“ oproti rodičům. Žijeme v „jiném světě“ (technické vymoženosti, máme větší „rozhled“, často vyšší vzdělání. Někdy jsme i duchovně jinde (jsme schopni přijímat odlišné přírodní i duchovní názory (mezi nebem a zemí). Ale stejně jsme s přibývajícím věkem i životními zkušenostmi, v mnohém podobní svým rodičů (stejní,v dobrém i negativním smyslu