Mohou působit pojmy svoboda a disciplína v něktrých případech jako protiklady?

Jsou lidé, kteří skutečně chápou svobodu jako možnost dělat si cokoliv chci. Takoví ti „věční rebelové“, anarchisti apod. Spinoza řekl, že svoboda je poznaná nutnost a že „Svoboda neruší nutnost, nýbrž ji předpokládá.“ Tak si to přeber 😊

Zdroj: https://citaty­.net/citaty/13406-baruch-spinoza-svoboda-je-poznana-nutnost/

Já bych začal od konce Tvé otázky. Možnost konat cokoliv a bez omezení není svoboda, ale anarchie. A takto nemůže fungovat žádná organizovaná společnost. A to vzhledem k tomu, že svévolné konaní jednoho může omezovat a ohrožovat život a konání druhého. Takže každá společnost si stanovuje určitá dlouhodobá pravidla „soužití“ – zákony, případně krátkodobá a aktuální „krizová“ pravidla – nařízení, jež upravují tyto vztahy tak, aby byla „relativní“ svoboda jednotlivce, ale ne na úkor ostatních členů této společnosti.
No a disciplína, alias dodržování těchto pravidel, je tedy opravdu shodná s pojmem kázně a znamená, že se člověk „svobodně“ rozhodne a důsledně se snaží dodržovat a neporušovat tato pravidla.
I člověk disciplinovaný se nemusí cítit nesvobodný.
Tedy pokud jde o společnost demokratickou, s volenými zástupci a ne diktaturu určité skupiny, nebo politické strany, která si osobuje neomezitelná práva rozhodování.
Důležité ovšem je, kdo a jak daná pravidla navrhuje, jak je všeobecně respektován a zda jsou tato pravidla také všeobecně respektována. A nakonec, zda je i důsledně vyžadováno jejich dodržování.
Takže pokud dochází k tomu, že jsou tato pravidla přemrštěně restriktivní, jsou záměrně účelová a ve společnosti není shoda o jejich opravdové potřebě a účelnosti, pak dochází velmi často k jejich porušování. A pokud třeba, i vzhledem k nepochopení jejich nutnosti, nejsou určitou částí společnosti dodržována a není jejich dodržování i restriktivně vynucováno, pak vlastně pozbývají významu.
Kontrolní funkci, zda jsou, nebo nejsou tato pravidla v souladu s potřebou společnosti, by měly mít na starosti NEZÁVISLÉ a spravedlivé soudy. Ale tato nezávislost je opět velmi relativní, neboť opět jde pouze o lidi a člověk je vždy tvor ovlivnitelný a přizpůsobivý. A i spravedlnost je rovněž pojem velmi relativní a je vždy chápána subjektivně.

Realita je o protikladech, mezi kterými je napětí, svoboda je zde díky otroctví

Samozřejmě že svoboda není bezbřehá a určitý díl disciplíny by měl být normální.Co by ale nemělo být normální,je když se stát chová k lidem povýšeně,nařizuje a omezuje soukromé podnikání,nebo kdy politik jedná jakoby byl nějaký sultán.