Měli jste někdy možnost porovnat svatby na Moravě a v Čechách?

Tu možnost jsem měl (dokonce i na Slovensku). Vždy to dopadlo stejně, všichni se ožrali.

Byla jsem na svatbách v rozmezí Aš – Vranov nad Topľou. Holt velice rozvětvená mezinárodní rodina, takže i s noclehem.
Od malé ± 25 po největší 110 svatebčanů. Při velkém počtu člověk jaksi ztrácí přehled kdo patří k nevěstě nebo ženichovi. Menší mívají příjemnou rodinnou atmosféru.
Nestalo se, že bych na některé byla zklamaná nebo nespokojená.
Svatby v Čechách fajn, moravské jsou mi bližší svou nezaměnitelnou lidovou pohodou, stejně tak slovenské. Jídla a pití dost, obsluha perfektní. Navíc v některých oblastech a rodinách podle tradic pořád probíhají oslavy min. 3 dny (platí nejen pro 'přespolní" příbuzenstvo).
Hodně záleží na organizaci. Kdysi svatbu plánovali rodiče, zabilo se co běhalo okolo chalupy, cukroví napekly sousedky, tancovalo se na dvoře nebo ve stodole, krásné vzpomínky. Takové bývaly ve všech oblastech nejlepší.
V současnosti o formě většinou rozhodují sami snoubenci a není žádnou vzácností setkat se s občerstvením formou švédských stolů, tedy samoobslužně, už je to více o financích, postavení … Jiná doba.

Upravil/a: johana 56

Byl jsem také na několika svatbách a jak říkáš, každý chápe lepší jinak. A také svatby jsou jiné podle krajů a podobně.

Měla jsem možnost porovnat svatby v Čechách i na Moravě. Prostě svatby na Moravě byly úplně nejlepší, lidé se opravdu bavili, zpívali, tančili. Možná jsem jen měla na ty v Čechách smůlu. 🙂

Já mám teda zkušenost s tím, že když se mi vdávala sestřenice, která byla celkem velká sportovkyně, tak následující odpolední zábava po obřadu a hostině se nesla vyloženě ve sportovním duchu a v podstatě rodina a ti co jim nebyl tolik blízký sport a nebyli z toho kolektivu, tak byli v podstatě od zábavy odříznuti. Po několika hodinách jsem to zabalil a odjel, i když to byla rodina.
Takže můžu hodnotit pouze z tohoto hlediska.

Byla jsem na svatbě slovenské a na dvou pražských. Nejdivočejší byla jedna z těch českých, v Praze. Protože se ženich a nevěsta brali již podruhé (rozvedení rodiče mého přítele), tak to svatebčané brali s nadhledem. Během obřadu si nasadili klaunské nosy a co se týče tradice únosu nevěsty, unesl se samozřejmě ženich a nevěsta hledala :)

Větší rozdíly jsem viděla v pohřbech. Zažila jsem jeden pohřeb ukrajinský, jeden slovenský a tři pražské. České byly zvláštní, v obřadní síni se střídal jeden pohřeb za druhým, jak na pokladnách v Globusu. Během slovenského i ukrajinského byly otevřené rakve, pozůstalí měli dostatek prostoru se se zemřelým rozloučit. A asi i díky té otevřené rakvi se s tou smrtí tak nějak rychleji smířili – emoce šly ven hned a na karu se se smíchem vzpomínalo. Bylo to prostě takové lidštější, jakoby by ti lidé mimo Prahu brali smrt jako přirozenou součást života a v Praze je to takové tabu.

Upravil/a: eleonnore