Měli jste na SŠ někdy na vysvědčení samé jedničky?

Úplně samé ne, ale na vyznamenání to bylo vždycky. I na vysoké na prospěchové stipendium …

Samé jedničky ne, ale jednou jsem měl na vysvědčení pouze tři dvojky (konec prvního ročníku) a jednou pouze čtyři dvojky.

Není tak moc důležitý prospěch, ale hlavní je zájem o učivo.

Ne, v mém případě vyloženě nemožné. Byl jsem lempl na kvadrát (spíš snad na kubík či rovnou teserakt), takže vždy jsme dostal nějakou nedostatečnou a pokud víš, jak ti jediná bajle dokáže podělat průměr…

Bylo fuk, jestli šlo o naučení se debilní básničce, napsat doma rozbor přirozeně nějaké absolutně nečitvé srajdy – v mém případě (vyflákl jsem se na to) byla alespoň jedna koule JISTÁ. Prostě jsem byl mladej a blbej lempl, no. :(

Jinak ale z životní praxe mi vyplynula odpověď na tehdy DOST často pokládanou otázku: „K ČEMU MI TAHLE KRAVINA V ŽIVOTĚ BUDE?“ Odpověď zní: "Zpravidla k NIČEMU, ale život je svině a NIKDY nevíš, kdy a co se ti bude hodit. A teprve PAK oceníš, jak MOC FAJN je něco vědět (z naučení znát), než to pracně zjišťovat či dokonce objevovat. Nezřídka to bývá kritický rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem.

Takže za mě platí: kdybych DNES šel znovu do školy, tak bych šrotil TAK USILOVNĚ, že ti bývalí „superšprti“ by proti mě byli úplné dvojky másla! Tenkrát mi byly mejdany a diskotéky přednější, holky super zábava, jenže dnes tak nějak si říkám: „Hmmm, a CO jako“? Snad budeš chytřejší, než já kdysi. ;) :)

Samé jedničky jsem nemíval, ale většinu mých známek na vysvědčení tvořily jedničky.

Myslím, že je dobré snažit se o samé biče, ale nemělo by to znamenat, že si tím na sebe upleteme bič a budeme se hroutit z každé nedokonalosti. Taky je důležité vědět, že vysvědčení plné jedniček za nějaký čas už nikoho zajímat nebude a že není možné ho automaticky bez dalšího rozvíjení se chápat jako vstupenku k úspěšnému životu.