Co je mezigenerační propast? A jaké jsou všeobecné problémy v rodinách?

Generační propastí bych nazval přílišné vzájemné nepochopení mezi lidmi různých generací. Dříve, například ve středověku lidé umírali ve stejném světě, v jakém se narodili. Zkušenosti, které jste během života nasbírala, jste mohla předávat svým dětem a vnukům. Byly jim užitečné, protože žili ve stejných podmínkách a společenských vztazích jako Vy. Staří lidé byli v úctě, kterou mohli opřít o to, co v životě poznali a být tak studnicí moudrosti pro lidi mladší.

Ještě v dobách renesančních a barokních se svět měnil tak pomalu, že jste se mu mohla během života přizpůsobovat a přijímat takové změny i ve vyšším věku.

Po nástupu tzv. technické revoluce se vývoj lidstva začal značně zrychlovat. Lidé v devatenáctém století již prožívali stáří ve světě značně odlišném, než v jakém prožívali dětství. Ve vyšším věku se hůře přizpůsobujeme změnám, špatně neseme, když se ruší to, na co jsme zvyklí a co zvládáme. Tomu se nikdo nevyhne. Avšak mnohé zkušenosti z mládí, pozbývají v dalších desetiletích uplatnitelnosti. Význam moudrých dědů a stařenek upadá. V mnohých věcech jejich zkušenosti nejsou ve změněném světě uplatnitelné – nebo alespoň ne tak přímo jako dříve. Ony ty zkušenosti jsou, ale jako by byly skryté pod nánosem povrchnosti, módnosti, pod novou technikou, pod změnou společenského uspořádání, pod novými vědeckými objevy. Pro lidi, kteří jsou momentálně ještě mladí, je těžké si je uvědomit. Vyžaduje to daleko víc přemýšlení, což je věc, do které se nám v mládí moc nechce. Radši se někam ženeme, dobýváme svět a chceme si užít život.

Ano jsou v historii situace, kdy určitá skupina či vrstva lidí, kteří zestárnou u koryta, se toho koryta zuby nehty drží a působí velmi na svět příliš konzervativně – evropské aristokratické vrstvy nebo nejvyšší katolické duchovenstvo v devatenáctém a dvacátém století, různí boháči a diktátoři kdykoli, na konci dvacátého století komunistická „elita“. Pak nezbývá než nějaká ta revoluce „mladších“ proti „starým strukturám“ (I tak by v jejím čele měli stát lidé co možná moudří, a měla by se řídit heslem: budeme lepší než oni, a nezapomenout na něj.). Ale v každodenním životě mezi normálními lidmi? V rodinách, na ulici, na úřadě, v zaměstnání?

A v druhé polovině dvacátého století nabyly změny takové rychlosti, že v padesáti letech jste byla těžko uplatnitelná na trhu práce, dnes už je moc čtyřicet a do deseti let budou mít tyto potíže lidé v pětatřiceti. Člověk v mladším věku ve vedoucí pozici je asi schopen myslet rychleji a v kontextu posledních společenských a technologických změn, ale nemá, jelikož nemůže mít, zkušenosti, jaké to je být starší. Proto v takové pozici může způsobit mnoho sociálních škod. V soutěži se svými vrstevníky nemá čas ohlížet se na takové „prkotiny“, jako je úbytek sil a rychlosti přijímání nových okolností, což se s věkem dostavuje. V mládí nedomýšlíme, neuvažujeme nad dopadem naší činnosti, jsme unáhlení, nemáme životní rozhled. Dopad na lidi v seniorském věku pak je velmi neohleduplný. Úcta ke stáří klesá. Jako bychom seniory nepotřebovali, jako by nás jen zdržovali v ještě rychlejším vývoji. A pozor – všichni se podílíme na podobě světa, ve kterém stárneme a zestárneme. Nepodřezáváme si větev, na které sedíme? Má ta rychlost bez ohledu vpodstatě na nás samotné nějaký smysl? Nemůže se překotný vývoj někde ale opravdu ošklivě zadrhnout? Není nutné generační propasti přemosťovat? Nechceme snad každý žít, co nejdelší část života v důstojném postavení?

Babča hlídá vnoučata, vodí je do školy ze školky.Jezdí s nimi na hudebku atp.
V sobotu jim vaří oběd a večeři a nosí jim jídlo pod nos.
Mladí se nepřijdou ani zeptat jestli nepotřebuje něco pomoci.
To není propast to je oceán !

DÚ? 🙂
Problémy jsou alkohol, drogy, gemblerství, násilí, nevěra atd.

Mezigenerační propast je ten pohled na to vše, i na ty probllémy, ve dvaceti ti nevadí, že si ten kluk sem tam vypije, alespoň je s ním sranda, až ti bude 40 a budeš sním mít 3 děti, budeš se na to dívat jinak.

K propasti často přispívají i média, tím, jak šíří různé bludy typu: seniorům zvednoou důchod a zaplatíte to vy, atd.

Mezigenerační propast je vlastně neuznávání svobody různých generací. Narůstá nesnášenlivost mezi nimi. Mladí nemají úctu ke starším. V autobuse sedí se zapnutými mp3 a senioři se nad nimi kymácí ( a ti už mají ty svoje klouby pěkně opotřebované ). Senioři zase propagují svoje. Diví se, že mladí nemají rádi dechovku a telenovely. Nemají rádi hlasitý zvuk na dětském hřišti. Prostě bychom měli vzít v úvahu, že mladí budou jednou staří a staří už mladí byli. A žili trochu v jiné době. Chtělo by to vzájemnou toleranci a snášenlivost. 🙂

Asi nejlépe to vystihl MK44.
K jeho zamyšlení jen doplním, že spolu s naším vývojem se
vyvíjí i technologie a poznání, medicína dnes dokáže věci,
které si dřívější generace neuměly představit.

Na neporuzumění mezi generacemi má vliv i prodlužování
lidského života. Věkový rozdíl mezi dnešní mladou generací
a seniory je větší než byl před 200 lety nebo ve středověku …