Měl by se člověk bez skutečného smyslu života usmrtit? Když odečtu smysly-nesmysly dané momentálním vývojem společnosti?

Jako je nesmysl: potřeba pracovat, aby člověk mohl žít, nebo aby za to něco dostal? Což je podle mě nesmysl. Nebo stará baba, která celý život dřela, rodina ji už neuživí, nebo dělník, kterého nikdo nepotřebuje. Nebo někdo, kdo nikoho nemá, navíc zabírá místo které by mohl obsadit někdo úspěšnější, hezčí, někdo, koho lidé znají, mají ho rádi, věří mu, kdo na světě prožívá víc věcí, jako je prostituce, inklinuje k drogám a kriminalitě, kdo víc krade a přitom si to nepřipouští, komu je lhostejno citlivější povaha partnera/partnerky, komu je fuk, jestli po ukončeném telefonátu o likvidaci někoho nebo o tom, kam přijdou peníze z podsvětí, volá s největší pečlivostí otce-matky synovi nebo dcerce a vyslovuje jim největší pokoru, nebo zmrzačený žebrák který třeba spadl z lešení a pojišťovna mu nedala nic, anobrž on bydlí s bezdomovcama na nádraží, nebo kdo prodává kvítí u ústředního hřbitova? Nebo fešák se světlými vlasy se zjevem světáka? Pro co ti zde popsaní lidé žijí? Pro pouhé břicho? Že jim nevadí, jak je s nimi nakládáno? Jak na ně pokřikuje 15 až 30ti letá generace z dětských domovů vyznávajících zdánlivě nekonformní „hip hop“ nebo fašisticky spolčená horda nezaměstnaných kluků s hojícími se jizvami po pupíncích a s bolestmi z dětství, kdy se pomočovali až do osmého roku svého věku? Kde je ta mez, kdy člověk ví, jakým způsobem a v jakém standartu chce žít, kde ta mez končí, kdy se už život stává pouhou složenkou na zaplacení nájemného a komunálního odpadu, kdy fakt nikoho nemá, jiný by z toho brečel, jinak je rád na světě proto, že má kamaráda, kamarádku, kteří ho potřebují. Kteří ho znají, nebojí se ho, věří mu, ví o něm, že se občas napije, na ulici ho neuslyší křičet, že má sny, věří v budoucnost, nebo se jí bojí, že jde s vývojem techniky, poslouchá jako kůň, prostě je takový jaký je? Kdy už ví, že přichází to datum, kdy mu sdělují, že o něj nejeví zájem, že sám chápe, že se stává pouhým požíračem, zvířátkem které samo čistí hovínka, nezavazí, je stálým předplatitelem daní a sociálního zabezpečení, které tyto věci jsou nepodstatné a prázdné? Kdy zbývá jen se někoho zeptat jak dál? Opravdu se člověk stává pouhou adresou, číslem, překážkou k vlastnímu štěstí? Když už nemusí a nechce jiné mladší učit, nepotřebuje získávat ocenění nebo dokazovat si svoji sexuální výdrž? A takhle se mohu ptát dál, třeba jestli takovému pomůže zapijit se do nějaké skupiny, do náboženské sekty, (googlovat Lucie Černohorská) a stát se necitlivým praseckým zvířetem uctívajícím více neskutečné věci a zákony nad lidskostí, láskou, nebo chodit kouřit marihuanu s dospělými kteří už mají mozek takový, jaký ho měli na začátku kouření ve 13ti letech, nebo sedět s dědkama v prázdné hospodě ve které je plochá obrazovka se sportem ukazující reprezentanty? Nebo se starat o svoji zahradu, mít takovou partnerku která si ho sama vybrala a nelituje toho, zvát sousedy na vlastní kořalku a sdílet život s obyčejnými lidmi? Nebo se zapojit do internetových diskusí a nehrát si s nikým koho neznám?
Doplňuji:
Quentoši, nejsem češtinář, nestylizoval jsem. Ale klady/zápory. Náhled. Dobrou noc.