Lze nazvat členy KSČ do roku 1989 jako kolaboranty či nikoliv?

Myslím že ne. Záleží na úhlu pohledu

Ne. Zřejmě jsi nikdy neslyšel co znamená něčemu věřit. Zeptej se rodičů, pokud jsou soudní řeknou pravdu.

Nie!
To máte ako reklamu, nie všetko, čo vidíte a počujete, je v skutočnosti pravda. Rovnako aj dnešný mediálny pohľad na našu minulosť pred „Nežnou“ nie je taký, aká bola skutočnosť, ktorú sme prežili.
Väčšina členov oboch KS, najmä tí radoví, často nemenovaní, bez akejkoľvek funkcie, ktorí verili v ciele pôvodnej myšlienky komunistov boli ľudia poctivo pracujúci a zapájajúcich sa do činnosti zlepšujúcej život obyvateľstva, často aj bez akejkoľvek finančnej a funkčnej odmeny.
Pozor, aby nedošlo k omylu, nepíšem tu o väčšine obyvateľstva, ako robia dnešní „pisálkovia“ a vybraní „mudrci“ do médií, ale o tých, ktorí sa zaslúžili aj o to, že od 2.svetovej vojny u nás nebola vojna.

Panebože, to jsou zase bláboly!

Sametové neblo „blouznění“, ale převrat, revoluce, změna režimu.

Kapitalismus se nebuduje, pro ten stačí vytvořit podmínky (svoboda podnikání), u socialismu a komunismu jako umělých spoelčností byla představa, že se „vybuduje“.

Normalismus? To má být co? Takové slovo neznám.

Výsledek voleb v ČSSR, kde jednotná kandidátka NF získala mezi 99,77 % a 99,85 % (podle orgánu) byl dán především tím, že nešlo volit jinak (maximálně prázdný listek). Nebylo potřeba nic upravovat. Třeba do FS bylo 350 kandidátů a těch 350 lidí bylo zvoleno. To samé bylo i ve volbách do zastupitelských orgánů ČSR v r. 1964, normalizace na tom nic nezměnila.

Zdroj průzkum jste nuvedl, takže i jakékoliv úvahy o porovnání s jinými národy jsou bezpeředmětné.

A konečně k „otázce“: kolaborant je osoba, která spolupracuje s vojenským nepřítelem, okupační mocí, případně s politickým nepřítelem proti zájmům vlastní země. Člen KSČ logicky pracoval na naplnění jejího programu (horlivě nebo formálně). Nakolik byl program KSČ proti zájmům země je jiná otázka.

Označení „kolaboranti“ se obvykle používá pro lidi, kteří aktivně spolupracovali s nepřátelskými mocnostmi během válečných konfliktů – například s nacisty během druhé světové války. Použití tohoto pojmu pro členy KSČ do roku 1989 je tedy diskutabilní.

Mnozí členové KSČ byli věrní přesvědčenými komunisty a věřili v socialistický systém, který zastávali. Byli součástí vládnoucího režimu, a pokud by se měli označovat za kolaboranty, museli by spolupracovat s nějakou vnější, nepřátelskou silou, která ovládala Československo.

Na druhé straně by se dalo argumentovat, že ti, kdo vědomě spolupracovali s represivním a nedemokratickým režimem, by mohli být označeni za kolaboranty v širším slova smyslu.

To však dále komplikuje skutečnost, že mnoho lidí se stalo členy KSČ ne z přesvědčení, ale z pragmatických důvodů – kvůli kariérnímu postupu, sociálnímu postavení atd.

Je tedy těžké dát jednoznačnou odpověď. Nakonec záleží na interpretaci termínu „kolaborant“ a na individuální situaci každého jednotlivého člena KSČ.

Když jsi chtěl, aby se ti děcko dostalo na školu, tak se přihlíželo k tomu, zda je někdo z rodičů v KSČ. Já jsem potřeboval pro rodinu byt, tak jsem byl taky v KSČ. Nelze se na to dívat pohledem člověka, který se narodil po roce 1990 a nemá vlastní názor a zkušenosti z té doby

Ti už úplně jebe, jo? Nebo si z nás děláš úplně prdel? 🙄🤪

Z logiky věci, asi, pro někoho, kdo se měl za minulého régime, subjektivně nahlíženo, velmi dobře, a ano, třeba proto, protože kradl kde se dalo, a ano, nebo proto, protože opravdu dřel a měl to štěstí, že dřel na posici, kterou Strana považovala za potřebnou, a podle toho honorovala, budou, většinou, staré stranické kádry hrdinové, a za pád minulého régime nemohou.

Ze stejné logiky věci, asi, pro někoho, kdo se měl za minulého régime, subjektivně nahlíženo, velmi blbě, a ano, třeba proto, protože byl zavilý reakcionář, který nepochopil základy ľudodemogratického spolunažívania, chcal proti větru, arciť proti větru chcát se nedá, a ano, nebo proto, protože ho semlela revoluční doba, vůbec nic moc ani neudělal, nebo vůbec nic a Strana ho pojebała i s celou rodinou, budou, většinou, staré stranické kádry kriminálníci, kteří patří na šibenici, nebo minimálně někde na Lager, no a všecky bolševismem zavánějící strany zakázat, nejlépe.

Realita je, samozřejmě, někde mezi: k tzv. východnímu bloku jsme byli přiděleni, ať se nám líbilo nebo nelíbilo, a to v době, kdy to řídil soudruh Stalin, který byl dozajista skvělý na to vyhrát Velkou vlasteneckou válku, ale jinak to byl paranoidní, despotický a sadistický, magor. Naši soudruzi k tomu přišli, jak slepý k houslím, žádnou velice průpravu k vedení státu, samozřejmě, neměli, no a na to to dopadlo až překvapivě dobře.

Buď jak buď, co bylo bylo, není, čas spěchá, jak splašená mrcha, a kdo stál chvíli opodál, ten tam stojí dál a je vyřazen ze sestavy. I kdyby se teď nějaký „Che Guevara“ u nás našel, a i kdybychom měli, zase, nějakou socialistickou a komunistickou revoluci, všecko bude úplně jiné a úplně jinak, protože už není SSSR, soudruh Stalin taky už velice není mezi živými, když se jeho mozek nenachází v jeho hlavě, že, třeba, Toník Zápotocký už taky dávno prdí pod kytky a Kléma Gottwaldů je taky rád, že šel, a tím se zbavil Marty. Dnešní, případní, soudruzi by, samozřejmě, byli úplně jiní, takže by se všecko odvíjelo úplně jinak.

Ale nebude: není Che Guevara, tečka.

Tak neřeš cypiny a raději se vzdělej v psychologii a existenciální filosofii, pak budeš úplně chápat, a ne se pořád ptát, jako pako. 🤦‍♀️👽

Velká většina běžných komunistů, až do doby, kdy z členství začali mít někteří osobní prospěch, byla původně přesvědčena idealisticky o tom, že je o spravedlivý společenský řád a perspektivní vývoj společnosti. V poválečné době bylo navíc posíleno odporem dělnické třídy, proti bývalé buržoasii a majetným lidem, kteří mnohdy opravdu kolaborovali s Němci. Zní to jako „politické školení“ bývalého komunisty, ale nikdy jsem v KSČ nebyl i když mne do toho vícekrát nutili. Jde o konstatování, na základě předaných zkušenosti i mých rodičů. Mimo jiné pocházejících z rodin živnostníků, tedy ne „proletářských“, kteří přesto, v roce 48 rovněž komunisty volili. A jejich rodiče o veškeré majetky přišli, což se dalo předpokládat. Šlo o naši republiku, jak to tehdy brali, ne o nějakou kolaboraci s Ruskem, tehdy tedy s SSSR. Toto bylo poválečnými jednáními a dohodami dáno, bez jakékoliv jiné možnosti. Kolaborant je člověk, který záměrně působí proti samostanosti a svéprávnosti vlastního státu, většinou pak zejména za účelem určitých osobních výhod. A většina tehdejších komunistů, snad až do konce šedesátých let, takto konkrétně nejednala. Výjimkou pak byla skupina některých vládnoucích komunistů, která pozvala vojska Varšavské smlouvy, přes vedení v SSSR, v roce 1968, aby nedošlo k „odštěpení“ ČSR od východního bloku. Kdy jim tedy nešlo o republiku, ale o příslušnost k „Sovětskému bloku“ a tím případné ztrátě jejich politické moci.
Můj osobní názor je ten, že t.zv. kolaborantů, je v současné době, v naší politické struktuře, bez ohledu na stranu kterou zastupují, lépe řečeno za kterou kandidují, podstaně víc, než bylo komunistů, doslova kolaborujících s Rusy, tedy tehdy s SSSR. Tedy politiků, kteří sledovali a sledují, zejména hlavně své osobní zájmy, na úkor naší samostanosti a suverenity. Kteří svou politikou zůsobili, že jsme, v současnosti, prakticky pouze využívanou „kolonií“ západních struktur a firem. Což jsou ti praví kolaboranti. O nějaké samostatnosti, ani suverenitě, se dnes už nedá absolutně mluvit, neboť vše je nám diktováno a nařizováno Bruselem, případně i z USA, nebo dobrovolně účelově, nekriticky a nevýhodně přejímáno. 😉