Líbím se mu? Jak se s ním více seznámit?

Už přes dva měsíce po sobě ve škole pokukujeme s jedním klukem a já už dva měsíce přemýšlím, jestli se mu líbím, nebo co teda. Když o tom teď tak přemýšlím, vůbec nevím, kdy jsem si já jeho/ on mě všiml.. Vlastně možná vím. Jednou, někdy v únoru/ březnu mi kamarád půjčil beranici, kterou jsem mu potom šla vrátit do šatny, kde zrovna byl. Cestou ze třídy do té šatny jsem tu beranici samozřejmě měla na hlavě, šla jsem strašně rozesmátá, se skvělou náladou a cestou jsem ,,Ho" potkala, když šel někam se svými spolužáky. Na té prázdné chodbě jsem byla jednoduše nepřehlédnutelná. Zhruba od té doby se potkáváme různě po škole, často ráno před školou, kdy mi vždycky otevře dveře (vstupní dveře školy se otevírají kartou/ mladší ročníky čipem) a pustí mě před sebou, na chodbě se vždycky pozdravíme, usmějeme se na sebe (když teď budu mluvit nezaujatě, musím říct, že má strašně krásný úsměv.. A taky oči :) ). Mluvili jsme spolu zatím jen jednou. Na škole jsme promítali hokej; dost lidí z té školy, které znám, jsem se ptala, jestli přijdou a zvala je. Tak jsem se ho zeptala taky. Neměl čas. Až později jsem (úplně náhodou) zjistila, že vážně neměl čas (dělá vedoucího ve skautu a měli „schůzku“.. ). Před asi 14 dny jsem stála na nádraží a čekala na autobus, strašně pršelo, a přestože jsem měla deštník, byla jsem mokrá „jako myš“. Přišel tam se svými spolužáky, které nechal odjet vlakem samotné, přestože tím vlakem by se domů dostal mnohem jednodušeji a rychleji. Půl hodiny tam stál s jedním z těch spolužáků a usmíval se na mě. Když pak šel ten spolužák vyhodit do koše, který byl cca tak 2 metry ode mě nějaký papír, ,,On" ho potom začal přemlouvat, aby šel k tomu koši ještě jednou a zůstal u něj (Díky za akustiku v budově nádraží! :) ). Když mi potom jel autobus, „náhodou“ vyšli před budovu, přestože jim autobus jel až 5 minut po mně a pořád strašně pršelo. Nevím, jestli se mu líbím (přestože bych řekla, že možná ano, těch rádoby náhod je podle mě trochu moc najednou :) ), nebo co vlastně. Pokaždé, když ho vidím, nejradši bych ho objala a nepustila, začala mu něco říkat, ale.. Když jsem takovou „zkrácenou verzi“ celého „příběhu“ pověděla kamarádce, řekla, že to je přece úplně jasné – prý jsem moc hezká a on nemá odvahu mě oslovit, protože prý není žádný krasavec. Nevím, ale mně připadá naprosto skvělý. Strašně sympatický, o krásném úsměvu i očích ani nemluvě, z toho mála, co vím, ho zajímají strašně moc podobné věci jako mě, atd., atd. Navíc si nemyslím, že bych byla nějak extra hezká, tak nějak normálně jo, ale škola je plná mnohem hezčích holek, než jsem já.. Co myslíte? Je tady nějaká množnost, že se mu líbím? Když jsme spolu mluvili poprvé a naposledy, hovor jsem začala já. Mám to nechat být, nebo nějak začít rozhovor znovu? (Tehdy to opravdu byla jen otázka – odpověď > potom zazvonilo ) Popř. jak začít rozhovor tak, aby to zase nebyla jen otázka – odpověď ? Ps, tomu, kdo dočetl až sem gratuluji a děkuji ;)