Vím, že tato otázka zde byla, vysvětlovala jsem, ale nemůžu najít.

Už jsem otázku našla
https://www.od­povedi.cz/otaz­ky/kdy-se-v-cestine-zacala-u-prijmeni-zen-pouzivat-koncovka-ova
„Kdy se v češtině začala používat koncovák -ová“
–
Další zdroj
http://nase-rec.ujc.cas.cz/ar­chiv.php?art=7046
"O běžnosti přechylování cizích ženských příjmení v češtině se můžeme např. přesvědčit i v Ottově slovníku naučném; v dodatcích z let 1935—1938 se uvádějí hesla jako Lagerlöfová Selma, Ringová Barbara, Rinehartová Mary Roberts aj. (Z té doby pochází i přechýlený pseudonym George Sandová, třebaže si ho spisovatelka vybrala původně v podobě George Sand jako pseudonym mužský.)

1.2 Paralelně s oficiálním ustalováním povinnosti mít dědičné příjmení, která byla uložena před více než 200 lety, vznikaly i zákony [13]usměrňující v Rakousko-Uhersku zápis osobních jmen do oficiálních dokladů; základním právním ustanovením se stal Dekret dvorské kanceláře č. 362 z 5. 6. 1826, na který postupně navazovaly další předpisy. Poslední dosud platný je Zákon o matrikách č. 268 z r. 1949 Sb. K uvedenému zákonu postupně vzniklo (v r. 1952, 1965, 1977) několik prováděcích předpisů, navazujících na předpisy prvorepublikové i starší. "

https://www.czechen­cy.org/slovnik/P%C5%98%­C3%8DJMEN%C3%8D#p%C5%99e­chylov%C3%A1n%C­3%AD%20p%C5%99%C3%AD­jmen%C3%AD

Přechylování – původní název moce (móce) je z latiny.

Ještě okopíruji svou původní odpověď, třeba pro někoho v době příští.

!Lidé začali ke svým jménům přidávat příjmení někdy ve čtrnáctém století, nejprve to bylo právo šlechticů, pak se tento jejich zvyk rozšířil i do podhradí.

Příjmení se až do osmnáctého století nedědila, dokonce si je naši předkové mohli během života několikrát pozměnit. Tuto možnost ukončil patent Josefa II., který nařizoval důsledné užívání dědičných příjmení.

Česká koncovka -ová historicky vyjadřovala, že daná žena patřila nějakému muži. Což dlouho platilo doslovně i podle zákona.

Jména vlastní ženských osob se tvořila od mužských takto:

1. Bylo-li i mužské příjmení svou formou jméno podstatné (Vyskočil, Žižka), tvořila se z něho příjmemí ženské osoby:

1. vdané příponou určitých přídavných jmen: -ová: paní Vyskočilová, Žižkova – žena patřící Vyskočilovi, Žižkovi.
2. svobodné příponou přídavných jmen přivlastňovacích: koncovkovou -ova – slečna Vyskočilova, Žižkova.

2 Bylo-li mužské příjmení formou přídavné jméno,, tudíž příjmení nemajíí koncovku – ová, ale zůstává tvar přídavného jména – paní Podlipská – vdaná žena, slečna od Podlipských – svobodná.

atd.

Zřejmě koncem 19. století se přestaly délkou „a“ v koncovce rozlišovat svobodné a vdaná ženy – pro všechny platilo „á“.

Lidé místy skutečně tento rozdíl mezi vdanými a svobodnými v zakončení příjmení dodržovali."

… k tej úctě >>> já bych to nepřeháněl, voni zase naše ženský jména nepřechylujou a překládaj si je po svým, takže, až budou mít úctu voni, když jsou světovější …

V zahraničí naše jména neupravují,
používají je tak, jak se představíme.

Upravovat je ani nemohou, protože
znají jen to, co jim sami řekneme.

Úcta k člověku by podle mne měla být
samozřejmá všude a ve všem.

Neupravují? No, to je spíš o názoru, co je úprava a co zkomolení. Když jsem ještě koukal na NHL, vždy mě dostávaly komentátorské perly. Ne že by se ti pánové vůbec nesnažili, ale po vyslechnutí, že např. chytá „Čečmanek“ se nedivím, proč si nás pletou s Čečenskem. ;) :)

Já bych problém s výslovností
nezaměňovala za svévolnou deformaci.

… já ano, nejni problém se jej naučit vyslovovat, tak jak má, a jak požadují po nás …

Čte-li někdo neznámé cizí jméno, může se snadno splést → tam i u nás. To je něco jiného (to nikomu nevyčítám) než vědomé a úmyslné komolení cizího jména.

Je samozřejmě pravda, že komentátoři by se měli naučit správnou výslovnost. Ale profesní pochybení je něco jiného, než někomu ke jménu záměrně přidávat něco, co k němu nepatří.

Tak to vnímám já.