Kam až sahá vaše míra tolerance?

Tolerance v čem?
Že se Česko opět zadluží v příštím roce o půl biliónu? To tedy rozhodně tolerovat nebudu, ale to je asi vše, co mohu dělat.

Všechno je to jen o trpělivosti, tolerance jako taková ani neegzistuje. Možná tak nějaká pracovní, nebo soudní tolerance, ale to je tak vše. Zbytek je o lidský TRPĚLIVOSTI! Nemůžeš přece nestrpět kupříkladu Rokia, Zjenteka anebo Zvoníška a zároveň nás tolerovat… TO NEJDE! Jestli nás chceš tolerovat, MUSÍŠ nás taky strpět, což už je vlastně jen krůček od MÍT RÁD! (; D; D;

Rokio, žebrota je tím nejlepším způsobem EKONOMIKY, který byl kdy „vynalezen“. Kdo něco má, poskytne i tobě a kdo kde nic není, tam stejně nic nevyžebráš. Dělal jsem takový test. Zkus se zeptat třeba v Bille, nebo v Lidlu, jestli by ti nedali jedno jablko. Záleží, koho se zeptáš a jak se budeš tvářit. Pokud budeš přirozený, zpravidla od poloviny oslovených jablko dostaneš. No a od té druhé poloviny nedostaneš nic. ještě jsem se ve svém sociálním experimentu zaměřil na to, jestli jsou dajnější muži, nebo ženy. To ti ale neprozradím, už tak jsem se tady vykekal až přes míru. (;

Upravil/a: zjentek

Jsem tolerantní, dokud mi někdo nezačne vnucovat svoje přečtené teorie a přesvědčovat mě, že to, co jsem zažila na vlastní kůži, jsem podle jejich teorie nemohla zažít. Parkinsonův zákon zní: Neodpovídá-li praxe teorii, je nutno praxi zavrhnout.:-) To je přesně ono.

Osobní a hlavně materiální tolerance k tomu, co chci. Co nechci, to netoleruji. Taky by nedávalo smysl, tolerovat/spo­kojovat se s něčím, co nechci. To bych pak nedostal to, co chci. Člověk dostane jen to, co toleruje.
U tolerance k ostatním je mi u jejich názorů celkem jedno jaké mají. Ať si kadý myslí, co chce, věří čemu chce. I když si o některých myslím svoje. Chování a postoj ostatních (ke mně) toleruji jen potud, pokud se mi to líbí, pokud už to nehraničí s něčím, co mi vadí, co mě obtěžuje a je mi to nějakým způsobem nepříjemné. To je věc osobních zásad. :D
Tím, co od ostatních tolerujeme, jim ukazujeme, co všechno si k nám můžou dovolit.

Hodně daleko. Dokážu tolerovat nacionalismus, žebrání, řadu přestupků a i některé trestné činy.

Asi tak jako v jedné písničce, kde se zpívá: Lidi, já vás mám rád, jen už mě začínáte srát… Kdo se nedotkne mého způsobu života, je mi šumafuk.

Je to otázka možností a reality.