Jak velkou roli v politice podle vás hraje faktor alfasamce (politika, který vykazuje známky velkého charisma)?

Filip84

Výborný dotaz!

Není na to složité odpovědět, je to jenom poměrně obsáhlé. Jednoduchá odpověď je proto, protože člověk, sice, prodělal všecky možné revoluce, dneska bydlíme v nóbl barácích, píšeme si na placatém přístroji, není problém hovořit v reálném čase s člověkem kdekoli na světě 24/365 (satelitní telefon) a není problém vidět a hovořit s člověkem v reálném čase téměř na jakémkoli civilisovaném místě na světě 24/365 (videotelefonie, např. Telegram), ale mentalitou jsme pořád v jeskyni, máme prací kámen a tvoříme „tlupy“.

1. Od chvíle, co člověk začne projevovat svou osobní vůli, je – někým (rodiče, učitelé, soud, policie …) – usměrňován, v jakých mezích je projev jeho osobní vůle akceptovatelný, a v jakých nikoli. Bohužel, to usměrňování se neřídí zásadou in dubio pro libertate, téměř nikdy. Za sebe mohu říci, že i když jsem neměl hyperprotektivní výchovu, tak tak 80% věcí, které jsem neměl, nesměl, nebo bych – podle toho či onoho názoru – neměl dělat, jsou blbosti, nejsou vůbec podstatné pro život, nebo dokonce bych si tím škodil.
2. V pubertě si, něco podobného, začne každý více či méně uvědomovat, a většina se proti tomu nějak vymezí. To vymezení má zásadně dvojí podstatu: buďto se tomu jedinec vzepře, a stane se individualitou, nebo se přimkne k nějaké referenční skupině. Tou referenční skupinou může být referenční skupina rodiny, ale taky nemusí – proto vznikají gangy, party náctiletých, „autíčkáři“, atp.

To, stane-li se člověk individualitou, nebo k jaké se přimkne primární referenční skupině, je pak prakticky neměnné po celý život. U individuality rozhodně, u referenční skupiny může dojít k její změně, ale je to velmi výjimečné, a prakticky nikdy nedojde ke změně podstaty, tedy rigidní komunista může být stejně rigidním nacistou, ale nikdy nebude liberál.

III. Statisticky je, všude na světě, poměr individualit k lidem s referenční skupinou 4:6, s výjimkou Říše německé (a Japonska, tam je to snad ještě méně), kde je to 2:8. Zatímco individualita zažívá typově menší pocit skupinového bezpečí, osobnost bez potřebné osobní identity, a tedy přimknutá k tzv. referenční skupině, zažívá větší pocity vnitřní prázdnoty.

IV. Pokud se člověk stane individualitou, je samozřejmě otázkou, na jakých hodnotách ta individualita bude stát, protože in extremo může být z takové individuality zabiják „vlk samotář“. Většinou ale nejsou hodnoty individualit typově horší, než hodnoty většinové společnosti, spíš naopak – je to naprosto logické, protože kdyby byla individualita spokojená s hodnotami většinové společnosti, přimkla by se k referenční skupině (je to jednodušší) a nevytvářela by individualitu.

Pokud se člověk přimkne k referenční skupině, dříve či později bude muset „zkousnout“ něco, s čím se nebude úplně, nebo vůbec, vnitřně ztotožňovat („Chodíte na hon? My tady všichni chodíme na hon!“, „Ale, soudruhu, tak to podepiš, o co jde. Vždyť myslet si, přeci, můžeš co chceš, ne? No, tak… No!“).

V. Podle odhadů sociologů se u nás kolem 40% dospělé populace potýká se závislou poruchou osobnosti, na různé úrovni pathologie (https://www.psychi­atriepropraxi­.cz/pdfs/psy/2004/02/02­.pdf, https://www.nzip­.cz/clanek/695-poruchy-osobnosti-prehled-ruznych-typu).

Závislá porucha osobnosti se řadí do tzv. clusteru C, tj. mezi úzkostné. Je potřeba si uvědomit, že porucha osobnosti je spíše výjimečně osamocena, většina lidí, kteří trpí nějakou poruchou osobnosti, vykazuje chování, které je subsumovatelné pod diagnosu více poruch osobnosti a není úplně snadné exaktně ustanovit, která porucha osobnosti je tou primární, a tedy hledat i příčinu. Oni se s tím, taky, psychiatři moc nepářou, diagnostikují pacošovi „smíšenou poruchu osobnosti“, pokud s tím svolí, protože stav to bezprostředně nevyžaduje (není bezprostředně nebezpečný sobě, nebo okolí), předepíší mu antidepresiva a anxiolytika (bromazepam), a jak medikace zabere, pošlou ho k psychologovi.

Co je pro tyto lidi typické: úzkostně inhibovaný temperament, submisivita, neochota převzít odpovědnost za své chování, zejména pak za následky svých činů, přenášení odpovědnosti za své chování, za své problémy, na okolí – rodiče, učitele, přátele, každého, vlastně na každého, kdo je ochoten naslouchat a je ochoten poskytnout radu, nebo i „radu“.

Trpí vysokou mírou neuroticismu, nízkou extraversí, malou otevřeností, velkou ochotou a velkou svědomitostí. Jejich vnímání okolí je infantilní, představy nepromyšlené, vzpomínky fragmentované a stresory nejsou s to zvládat, ne tak se jim postavit.

Když se, k tomu všemu, ještě přidají obsese, zejména dělat si neustále starosti nad něčím, co nemohou vůbec změnit, máme psychologický profil typického voliče SPD, ANO, atp.

Jejich nazírání na svět a ostatní lidi je infantilní. Protože svět, a tedy i společnost, vnímají jako místo nehostinné (a objektivně, protože řeší věci, které většinová společnost neřeší, tedy nikdy nebudou vyřešeny, a ony ani často řešení nemají, a už vůbec ne ad hoc), jsou permanentně nespokojeni. Oproti fysiologické reakci se nikdy té své nespokojenosti nepostaví, nezačnou hledat jádro problému, už vůbec si neřeknou o pomoc, protože nikdy nebudou vidět problém v sobě. Jejich nazírání na sebe zamrzlo někdy na přelomu mateřské školy a prvního stupně ZŠ, a od dítěte tohoto věku taky nikdo soudný neočekává něco podobného. A stejně, jako toto dítě automaticky očekává řešení svých problémů od rodičů, učitelů, či jiných autorit, závislý jedinec očekává řešení svých problémů od Strany, politiků, Führera, faráře, pastora, biskupa, etc. etc., prostě od kohokoli jiného, než od sebe, podle vkusu každého soudruha.

Výsledky voleb přesně korrespondují s typovým zastoupením úzkostně inhibovaných jedinců ve společnosti, kteří se se svou úzkostnou inhibicí nenaučili žít. Oproti obecné představě nemá ANO až tak vysoké preference; vysvětlím:

Většina voličů ANO jsou buďto mladí 18–25 let, bez vzdělání, nejčastěji ze Sudet, nebo naopak osoby kolem 60 roků a výš. Ta „voličská základna“, to „zdravé jádro“, je velmi, velmi věrné, což je logické:

propaganda ANO je přesně zaměřena na tyto lidi. Je jednoduchá, infantilní a – hlavně – nic po svých voličích nechce, tedy krom toho, aby došli do té volební místnosti a vhodili jejich kartu do urny. Za to jim slibuje nesplnitelné.

Jim nejde vůbec o to, aby Führer splnil, co slíbil. Jim jde o to, aby nesl odpovědnost za jejich život někdo jiný. Jim jde o to, aby na své obsese našli kompulse, a to Babiš splňuje – jim, při jejich irracionalitě, vysvětlí i nevysvětlitelné: on za to nemůže, buďto to jsou lži, nebo on přece těm svým podřízeným říkal, co mají dělat, ale – chudáka – ho nikdo neposlouchá. A když jim, s železnou logikou, vysvětlím, že za to Babiš (nebo někdo jiný, tohle opravdu chápejte pouze jako příklad) může, protože si ty své podřízené vybral sám, a tedy chyboval on, což je lidské, naprosto pochopitelné, ale pokud někdo chybuje permanentně ve výběru lidských zdrojů po dvě volební období, tak buďto lže a nechybuje, a nebo na to nemá, a pak je zcela irracionální mu házet svůj hlas znovu, a když probereme, že je nesmysl, že „nikdo lepší přece není“ (oni nemají rádi změny, oni museli nadávat, i když je spojenci „vyháněli“ z Lageru!), protože je pořád lepší dát šanci jinému člověku, i když se třeba ukáže, že je to ještě větší malták, než se donekonečna držet někoho, kdo permanentně selhává, tak na mne upřou zrak, a podívají se na mne pohledem, který jsem naposledy viděl u ovcí, když jsme je chovali, a já byl malý. Jenom to „Bééé“ chybí. A pak jsou na mne nasraní, protože jim bourám vzdušné zámky illusí. Oni nechtějí znát pravdu, oni jí samozřejmě na nevědomé úrovni moc dobře ví, něco jim říká, že je něco špatně, ale dělají všecko proto, aby jí nemuseli vidět, a tedy řešit. A když se jim ta pravda, s železnou logikou a bolševickou otevřeností, předestře, zkomplikuje jim to život, protože z toho mají obsese a musí na ně hledat kompulse.

S tím souvisí ještě jedna věc: oni mají problém se svou sexualitou, opět, vysvětlím:

Desítky procent našich občanů věří, že je jeden (většinou v Trojici jediný, ale trinitářské dogma je pro ně moc složité – oni jsou s to na dotazy Svědků Jehovových jim říct, že mají jít na faru, a pan farář jim vysvětlí, v co vlastně věří) Bůh, a to Bůh Thory, který je pravděpodobně nejodpornější postava v celé beletrii: žárlí a je na to hrdý, je malicherný, nespravedlivý, nemilosrdný a neodpouští. Je to odporný krvežíznivý ethnický ničitel, neprátelský k ženám, homofobní, rasistický, vrah novorozeňat, genocidní, vrah synů i dcer, zhoubný, megalomanský, sadomasochistický a neskutečně zlovolný tyran.

Oni věří tomu, že tento žárlivý, malicherný, nespravedlivý, nemilosrdný, neodpouštějící krvežíznivý ethnický ničitel, nepřátelský k ženám a homofobní, rasistický vrah novorozeňat, genocidní vrah synů i dcer a zhoubný, megalomanský, sadomasochistický a zlovolný tyran tak miluje nás, jako své „děti“, že za naše hříchy poslal na svět svého jednorozeného syna, a ten musel za nás zemřít, na kříži, jednou z nejkrutějších smrtí, jakou lidstvo vymyslelo.

Dále věří, že z vůle tohoto zavrženíhodného boha je na světě jedna svatá, obecná, apoštolská církev (ta nebo ona). A že „extra Ecclesiam nulla salus“, a proto musí poslouchat dogmata – té či té – církve. A u nás nejpočetnější, katholická církev římského obřadu, učí, že provozovat sex s osobou opačného pohlaví je hřích, leda že se tak děje pouze a jen v kanonicky platném manželství, a pouze a jen za účelem plození dětí. A že provozovat sex s osobou stejného pohlaví je hřích. A provozovat „sex“ sám se sebou je taky hřích. Bez ohledu na to, že po celou, téměř dvoutisíciletou, historii křesťanstva to nedodržovali ani papežové, patriarchové, kněží, mniši a jeptišky, ani v nejmenším to nedodržovali a nedodržují. Jistě, protože každý soudný člověk vidí, že taková morální nauka je škodlivá, v praxi neproveditelná (to by muselo lidem hrabat, aby se tím dobrovolně řídili!) a NIKDY, v žádném městě, na žádném místě, za celých dva tisíce let nebyla všeobecně přijata. Praxe ukazuje pravý opak.

Bez ohledu na to, v co kdo věří (tohle nemá být ani kritika, ne tak útok, na něčí víru), se typově bude velmi lišit přístup jedince k tomuto „problému“. Někdo to bere tak, že „bůh je daleko, člověk blízko“, někdo si je vědom toho, že je to ideál, ke kterému se může pouze přiblížit, ale infantilní, závislý, jedinec neumí kriticky myslet. Zároveň sexuální pud (logicky) patří k nejsilnějším přirozeným pudům člověka, a zároveň závislý (nebo úzkostný jedinec obecně) nemá rudimentální pudy pod jakoukoli kontrolou (prostě jsou rudimentální, zakrnělé, ale o to více se „hlásí o slovo“, a oni se jich pouze bojí). Vůbec nejde o to, že když uvidí ženskou, která se mu velmi líbí („To je nůž, nebo jsi tak rád, že mne vidíš?“), že by po ní skočil, ať se jí to líbí, nebo ne. Jde o kumulaci velké ochoty, velké svědomitosti, malé otevřenosti, infantility a vysokého neuroticismu. On má, přeci, být „svatý“, a teďka měl takové hříšné myšlenky, a třeba i něco provedl, nevím, řekl, třeba. A teď má z toho úzkostný stav, a namísto aby, když ho není s to vyřešit racionálně sám, se s ním svěřil, tak on se stydí a užírá a užírá. Protože, zase, nemá každá konfesse zpovědnici a jít s takovým „něčím“ do zpvědnice vyžaduje odvahu. A vzniká mindrák a úzkostný jedinec se utvrzuje ve svých bludech hlouběji a hlouběji. Je frustrován v jedné z nejzákladnějších lidských potřeb, a tu frustraci si hojí na někom jiném.

Jistě, lze namítnout, že patříme k nejateistič­nějšímu národu na světě. To je, ovšem, předsudek, který s realitou nemá nic společného. To, že někdo nechodí do kostela, nebo do synagogy, nebo něčeho podobného, znamená maximálně to, že má nějaký odpor k instituciona­lisovanému náboženství, či jen nemá potřebu se institucionalisovat se svými náboženskými potřebami. Vůbec nic to nevypovídá o jeho vnitřním postoji k těmto otázkám. A i kdyby tomu tak bylo, tak jde o to, čím je většinová morálka v tomto směru formována. A to je, asi, jasné, vždyť i soudruzi u nás vyžadovali manželství a „cudnost“ svých soudruhů, přitom je to naprosto proti marxismu – náboženství je bourgeoisní přežitek, který slouží k vykořisťování manželky a dětí manželem. Nebo měli soudruzi problémy s nahotou.

Pak je ještě vliv ethologie člověka. Ať si nalháváme cokoli, tak jsme zvířata, a jediné, co nás činí výjimečnými, je naše schopnost racionálně myslet. Člověk je jediný živočišný druh, který je-li lapen do smyčky, je s to se zastavit, zamyslet se, couvnout zpátky a smyčku si sundat. Jiný živočišný druh to nedokáže, zpanikaří, i když by toho byl schopen fysicky schopen. Ale to je celé. Krom výhod, které nám z toho plynou, máme i nevýhody, jako je např. pathologické myšlení – to se, konec konců, permanentně presentuje i tady.

My jsme s to svou ethologii, jako jediní, pochopit, zčásti korigovat svobodnou vůli, a hlavně, naučit se s ní žít jako s něčím, co je naprosto normální a v pořádku.

Mezi ethologické chování člověka patří, že se automaticky přiklání k vítězům. Logicky, dokud jsme tvořili tlupu, znamenalo to ulovení žvance, ubránění se šelmě, a tedy přežití. I dnes není racionální se spojovat s loosery (blbci, většinou, že), protože třeba pracovat jako zaměstnanec pod blbcem je cesta do průseru. Ethologické chování = jít s vítězem, nevyčuhovat z davu.

Führerové mají kolem sebe propagandu, která z nich vítěze dělá. Jasně, že třeba Babiš i může být brillantní podnikatel, vůbec neznamená, že bude stejně brillantní politik, protože stát není firma. Ale to, jako, většina lidí nechápe. A už vůbec ne většina těch, na které on cílí svou propagandu.

Proč ženy, a starší ženy: obecně s přibývajícím věkem se člověk zklidňuje, méně chce řešit, stává se více submisivním. To je normální. To, kdo je a kdo není danému jedinci sexuálně přitažlivý, určuje zrcadlení v nevědomí. Ženské jsou obecně víc submisivní, souvisí to s ženským naladěním, temperamentem. Proto je – logicky – přitahuje dominance. Ať skutečná, pravá, nebo jenom obraz vytvořený propagandou.

Zatímco většina ostatních voličů se rozhoduje mezi různými stranami, tak příznivci Führerů jdou a hodí lístek do urny. Bez přemýšlení, nekriticky, i kdyby co kdyby. Velké positivum je v tom, že většina je dost starých, a hodně umírají, a těch mladých nepřibývá. Ale to je Babišovi a spol. jedno, on v té politice nepotřebuje být sto let, má to završení své kariéry.

Protože tady nemáme bolševický státní kapitalismus, ani Protektorát, ani jiný, podobný, Sozialexperiment, už přes třicet let, a byť naše společnost pořád není ani zdaleka s minulostí vypořádána, je to nebe a dudy oproti minulosti, takže těchto jedinců bude ubývat. Oni jsou v každé společnosti, nedělejme si illuse, ale je otázka, kolik jich je, a jak se k nim společnost staví, zda jim nějak pomůže, zformuje je do snesitelné formy, nebo – naopak – jejich postoje přejímá a považuje za standard. Proto se Führerům daří více v tzv. zemích bývalého východního bloku.

Upravil/a: Filip84

2Kdo udělil odpovědi palec? Kryšpín, Dvorní šašek před 895 dny

0 Nominace Nahlásit

zjentek

V Česku žádnou, nic podobného jsem v této zemi za dlouhý život napříč režimy nezažil.

1Kdo udělil odpovědi palec? Dvorní šašek před 896 dny

0 Nominace Nahlásit