Jak může mít někdo radost z vítězství, když si je vědom podvodu?

Bohužel znám. A to i takové, kteří jsou na „to“ pyšní. Neříkají tomu podvod, ale šikovnost jejich a blbost druhých.
Ono to máš těžké. Když se někde třeba objeví protekční spratek, který byl zvyklý vždy na to být ve všem „nejlepší“ a rodiče ho učí i tomu, že ostatní jsou póvl a nesahají mu po kotníky…
Nedávno jsem dělala rozhovor s jedním velmi váženým chirurgem a ten vzpomínal na fair play, když byl malý. Jak s klukama hráli fotbal a vybiku jen pro zábavu a tu hru samotnou. Dnes musí mít děti dokonalé profi vybavení, osobního trenéra, šoféra. Fajn, to je „práce“ rodičů. Úplně ho ale prý dorazilo, když na tenise viděl, jak otec svému synovi dává tisícovku za to, že nechá vyhrát protivníka.
Kdo pak může za to, že tyhle „děti“ v dospělosti v klidu podrazí „kamaráda“, kolegu, nebo jen toho „pitomce“, který se mu snaží pomoci. Třeba i vlastní rodiče. Je to vše v příkladech a také ve včasném klepnutí přes pazoury – když to jinak nejde.

To musí být hodně silná nátura. Nedá se říct, že přímo znám, ale o někom takovém vím 🙂

Myslíš na těchto stránkách ? Znám !

taky znám ☺

Tomu nás a vlastně generace před námi i po nás učí už od malička klasické pohádky. Jsou ovšem lidé, kteří nikdy nevyzrají a považují je za návod k použití do skutečného života.

Jasně že jo, proč by ne. U spousty her je podvod dokonce základem (švindl,poker). Stejně tak kouzelníci podváděj lidi, který jim za to ještě navíc platěj. Člověk má většinou dobrej pocit z toho že se mu podařilo nějakým způsobem přelstít ostatní, přijít na něco čeho si ostatní prozatím ještě nevšimli nebo toho nedokázali využít ve svůj prospěch. Navíc pokud někdo podvádí v závodě, může si to sám pro sebe ospravedlňovat, může si říct, že ostatní to jistě dělaj taky, a tudíž on by byl oproti nim v nevýhodě. Navíc pro spoustu lidí se podvodník stává podvodníkem až ve chvíli kdy ho chytnou, do tý doby je to filuta :)

Takže jo, určitě, vzpomínky časem vyblednou, medaile zůstává.

A někdy to taky není jednoznačný, co je a co není podvod. Dám příklad, před pár lety jsem náhodou narazil v jedný internetový sázkový kanceláři na chybu – díru v aplikaci java, který si zřejmě nikdo nevšim. Celkem rychle mi došlo o co vlastně jde a jak by se toho dalo využít, tak sem chytnul příležitost za pačes. Ve stručnosti, sázel sem na sportovní události který už se odehrály. Po čase si toho samozřejmě všimli, když mi vycházelo 98% tiketů a události typu „v 16 minutě dá Ronaldo gól hlavou“ s kurzem 90 nebo kolik, vono to začalo bejt nápadný :) Překopali kvůli tomu softwarově celou virtuální sázkovou kancelář a změnili celej systém sázení, ale byl to skutečně podvod? Těžko říct. Ta sázkovka lidem tuhle možnost prostě sama umožnila, má roční obrat stovky milionů dolarů a je lína investovat do toho nejzákladnějšího.

Mimochodem, ta chyba tam stále je :)

Je to súčasť reality života.
Množstvo ľudí to berie tak prirodzene, že to ani neberú za podvod

• napríklad:

už malé dieťa začína „krivením“ tváre a „falošným“ plačom si presadzovať svoje ´Ja´ proti „veľkým“ a tá radosť, keď mu naletia a dajú papu, hračku (naivne myslíte, že dieťa to nerobí vedome?)
cestovanie „na čierno“ a radosť, nechytil ma revízor
súkromné telefonovanie zo služobného telefónu,
internet – súkromne v práci…
skrátenie si cesty cez trávnik, (veď ma nik nechytil, ta čo , je to moja šikovnosť)…
-
Tieto „drobné podvody“ tvoria aj bežné drobné radosti.
pekne to definovala Damiana: „Neříkají tomu podvod, ale šikovnost jejich a blbost druhých.“

typický příklad pro Lance Armstronga :)

Kdo je bez viny, ať hodí kamenem.
Každý si chce zajistit ty nejlepší podmínky.
Ve škole se dělali taháky, opisovalo, atd.
Ve sportu se dopuje, uplácí se rozhodčí.
Fanoušci svému favoritu nejen fandí, ale dokáží soupeři podtrhnout nohy.
A co filmoví hrdinové co podvádí? je jich plno a taky jim fandím.

ReHu, křivák bude mít samozřejmě radost i z křiváctví, protože v něm nic nečestného nevidí. Proč by se potom nemohl těšit z toho, že získal nepoctivým způsobem medaili? Platí to v osobním životě, v zaměstnání a stejně tak ve virtuální realitě. Tady je to tím horší, že si ti, co tu řvou a štěkají nejvíc, myslí, že vzhledem k tomu, že nicky jsou anonymní, tak je anonymní i jejich zkaženost. Tito lidé jsou většinou patologickými lháři a snaží se obhazovat špínou každého, kdo jim „vidí do karet“ a nenechá se zblbnout tím, co velí „běžné (zdejší a pod.) zvyklosti“.
Jsou lidé, kteří budou vždy a za všech okolností jednat poctivě a čestně. Naproti nim ale budou také vždy stát nepoctivci, špinavci, nactiutrhači a teď zmíním zde již použitý výraz – „póvl“, který je psychicky tak nevyzrálý, že se k jakémusi pocitu vlastní hrdosti a ocenění několika málo sobě podobných musí propracovat podlostí, očerňováním a neférovým jednáním.
Mé zkušenosti mi říkají, že vždy je vše o vyvažování. Na zahořklou opuštěnou stařenu, která si hojí své dlouholeté mindráky zákulisním a rádoby zákeřným špiněním druhých, by zřejmě nebyl lékem podobný typ člověka. Tady to vyváží jenom opačná povaha, člověk s pevným charakterem a nepodléhající zlobě, ani zbytečným emocím. Také je mi známo, že většinou ten, kdo napadá druhé z nějakého důvodu (podvod, neférové jednání), má právě s touto příčinou napadání sám největší problém.
Za první republiky platilo, že bankrotář ztratil čest a nemohl by už nikdy dosáhnout poctivého a dobrého jména. Kolik lidí v dnešní době zajímá jejich poctivé jméno? Pro život jsou vždy dána pravidla. Podle toho, jak na tom který člověk je charakterově, také jedná. Upřímně vzato – upozornila jsi někoho na nečestné chování takového sportovce? Ono je totiž mlčení schvalováním takového jednání. Platí to o vulgárním vyjadřování dnešní mládeže, o amnestii, nesprávném chování našich politiků atd. Pokud něco nekalého vidíme a neděláme nic proto, aby se to už nemohlo opakovat, potom takové jednání schvalujeme. Nejde říct, že nám to je jedno. Nejde říct, že my jsme to nezavinili.